Lidové noviny
SCHWABŮV SVĚT JE HNUSNÉ MÍSTO
|
|
|
Pražské komorní divadlo uvedlo českou premiéru hry Wernera Schwaba Antiklimax
Inscenovat absolutní znechucení nad stavem společnosti, tak jak je Werner Schwab vyvrhl na svět ve své poslední hře, vyžaduje notnou dávku empatie a citu pro mezní polohy.
Hodnocení Schwabovy tvorby se pohybuje mezi dvěma póly, pro jedny byl „hnusák a monstrum“, pro druhé geniální jazykový ekvilibrista a krutý pozorovatel primitivních zákonů konzumní společnosti. Rukopis hry, která bývá označována za Téma Marjánky z prezidentek nebo také Antiklimax, měl pětatřicetiletý Schwab v kapse v den své smrti. V české premiéře hru nyní nastudoval Dušan D. Pařízek se souborem Pražského komorního divadla. Pařízek „svého Schwaba“ dobře zná, vždyť na svém kontě má již zmíněné Prezidentky a Lidumor. Navzdory vší patafyzické hrůze Schwabových „fekálních dramat“ těmto inscenacím nechyběla obrazivost a příjemně nezřetelné rozmezí snu a reality.
Ohavnosti všeho druhu
Podobný přístup volí Pařízek v Antiklimaxu a text, v němž o sebe v každém řádku doslova zakopávají ohavnosti všeho druhu, exkrementy a tělesné šťávy, inscenuje v uhlazené, sevřené formě. Peripetie retardované Marjánky (udiveně poddajná Gabriela Míčová) uprostřed těžce obsedantních tvorů režie líčí se záměrně chladným odstupem. Také herci se nesnaží za každou cenu prodávat předepsané nechutnosti, v bílých oblečcích vyhlížejí nezvykle krotce a decentně. K tomu přispívá i strohá scéna, náznakovost a minimalismus prostředků (výprava Erlend Hella Matre, hudba Roman Zach).
Perverzní otec Jiřího Štrébla, nezúčastněná matka natírající sádlem skříně i sebe (Jana Krausová), do bezvědomí masturbující bratr (Jiří Černý) a Komentátor, Lékař a Farář (trojjediný Martin Finger) se snaží zachovávat jakýsi vznešený postoj a zdání normality, ale klesají stále hlouběji.
Mikrofony, kazetový magnetofon, monotonní ohlašovaní výstupů stále připomínají divadelní skutečnost. Pocity, které tato dekadentní a blasfemická podívaná vyvolává, režijní věcnost znovu shazuje a směřuje k uvědomění si toho, jak velmi Schwab toužil své mu publiku plivat do tváře, jak se vyžíval ve svém odporu vůči společnosti. I přes dílčí odporné detaily (lékař prohlížející Marjánku jako na pitevním stole a pomlaskávající nad odporně vyhlížejícími kousky salámu i v závěru „posádlená“ hrdinka) naturalismus prostřeluje především ve zvláštním jazyce, z neuvěřitelných novotvarů kombinujících vulgarismy a vznešeně stylizované obraty.
Schwab není pro každého, vy volává silnou nevolnost a ani nemusí na jevišti stát kbelíky s krví a vnitřnostmi jako v někdejší inscenaci Prezidentek v Kammerspiele. Je otázka, zda Antiklimax je vůbec kompaktním dramatickým textem. Schwab jej psal v předsmrtné křeči, a i když nejde o fragment, je nepřehlédnutelnou výpovědí psychicky rozlomené bytosti. A to je asi i důvod, proč přes ohleduplnou a formálně dokonalou režii zůstala mezi jevištěm a hledištěm tak trochu mrtvá zóna. Schwabova premisa, že svět je děsivé místo k žití, je v jeho poslední hře až hystericky přeexponovaná, místy až d samoúčelného hnusu.
|
|
|
|
Jana Machalická, Lidové noviny 11. září 2003
|
|