Divadelní noviny
INSPIRACE HOROREM A KÝČEM
|
|
|
Programový leták o základní inspiraci pro divadelní performanci Ukřižovaná Pražského komorního divadla říká: „Vedoucí pracovníci Střeženého Parnassu Zdenek Plachý a Jiří Šimáček ustrnuli v úžasu nad poetickou mohutností filmu Ukřižovaná.“ »Ustrnutí v úžasu« se není co divit (ještě že se autor nedožil) - zábavní průmysl první republiky totiž vyrobil z Arbesova romaneta skutečně neuvěřitelný kýč. Ostatně poetika kýče je Střeženému Parnassu blízká - připomeňme je jich loňskou akci Árie k nezaplacení, kdy se ve Stavovském divadle stylem karaoke zpívaly největší operní hity. Zatímco Árie však byly spíše provokativním happeningem, Ukřižovaná aspiruje být skutečným jevištním dílem.
Performance simultánně spojuje projekci zmíněného filmu (na zadní stěnu jeviště), herecké (3 muži, 1 žena) a taneční (3 dívky, 1 chlapec) akce, které mají větší či menší vazbu k dění na plátně. Poprvé nastupují všichni účinkující za ohlušujícího zvuku tanečního songu s fanatizujícím rytmem i tempem a refrénem »crucify«. Dojem je značný: Karel Dobrý v bílém plášti, pod kterým má uniformu, povlává s rozpaženýma rukama, ve kterých drží chirurgické nástroje (někdo jako doktor Mengele), Petr Blána upoutá příšerným líčením (červený podklad a svislé pruhy přes ústa - mezi Freddie Krugerem a Hannibalem Lecterem), Yaro s hrbem a anomálním chrupem reprezentuje degeneráty myslí i tělem, Lucie Vačkářová v modré košilce představuje element zdánlivé čistoty. Celek dotváří čtveřice tanečníků spoře oblečených do černého prádélka.
Pak nastávají samotné akce, jejichž trvání je dáno délkou filmu. Každý herec má své teritorium a svůj gestický repertoár, slovo hraje malou roli (kromě slastně exaltovaného popisu ukřižování Krista z úst Lucie Vačkářové). Až v závěru Yaro od svého řečnického pultu vyřve obsah filmu a Karel Dobrý detailně, z lékařského hlediska, popíše průběh ukřižování. Pro komplexnější představu ještě připomeňme vizuální efekty jako blikající stigmata, mixér (samozřejmě s červenou směsí), jahody drcené v dlaních, kříže několika provedení a velikostí, nesmyslné věty typu »Děj příběhu je děj příběhu«. Jak by mělo z předchozího popisu vyplynout, ukřižování je zde traktováno v souvislosti se zvrhlou násilností individua i vědy, sadomasochistickou erotikou a náboženským blouzněním.
Autorům je třeba přičíst ke cti, že se neutopili v naturalistických extrémech a skončili dřív, než mohli začít nudit; přesto se zdá, že tohle dítko je tak trochu následkem incestu parnasských múz - jeho zrod zřejmě inspirovaly spíš estetické kategorie (horor, kýč) než téma, ke kterému se chce něco říci. Jako takovému mu asi bude nejlíp mezi svými a pro ostatní to bude málo komunikativní autista. Ale nejsme ve Spartě, každý má právo na život a různorodost navíc vyznáváme jako inspirativní.
|
|
|
|
Alena Bjačková, Divadelní noviny 16. září 2003
|
|