Reflex
DO ČERNÉHO
|
|
|
Werner Schwab – Antiklimax
Jméno rakouského dramatika Werbnera Schwaba už není českým divákům neznámé zásluhou několika inscenací jeho hry Prezidentky. Inscenátory přitahoval magický suterén světa vytvářený originálním autorským jazykem – „schwabovštinou“, zároveň jim ale nebyla lhostejná příležitost šokovat diváky jeho morbidností. Schwabovo vyjadřování opravdu připomíná psychickou úchylku, při níž má postižený neodolatelné nutkání mluvit sprostě na veřejnosti.
Režisér Dušan Pařízek, u nás asi nejdůslednější propagátor německy psané dramatiky, se Wernerem Schwabem zabývá již potřetí. S Pražským komorním divadlem nastudoval vzpomínané Prezidentky, poté hru Lidumor a nyný text Antiklimax. Na jeho režijním pohledu je už dobře znát srozuměnost s autorem. Pokud zůstaneme u příměru s psychickým postižením, pak režisér Pařízek přistupuje ke Schwabovi s trpělivou věcností lékaře. Jeho pacientovi už není pomoci, vyslechnout si jej však musí.
Do naší senzacelačné doby náramně zapadá i připomínaný fakt, že text hry Antiklimax měl tragicky zemřelý Schwab ve své kapse. Jakou zpověď tedy po sobě zanechal teprve pětatřicetiletý muž, který se na Nový rok symbolicky udusil vlastními zvratky? Režisér Pařízek s odpovědí nespěchá. V Divadle Komedie jsou diváci usazováni na jeviště čelem k hledišti, nad nímž tvoří nevelký hrací prostor šikmá plošina. Světle odění herci nás již očekávají, hraje nevtíravá, téměř relaxační hudba, do níž jeden z herců (Martin Finger) monotónně vypráví drsné anekdoty o Cikánech a zplynovaných Židech. Už víme: pohoršení není program, a co dál? Ústřední postavou je křehky fantóm dívky jménem Marjánka (Gabriela Míčová), zneužívané vlastním otcem, vizionářsky snící sama o sobě podobně jako ordinérní dámy v Prezidentkách. Tady je však prostředím Marjánčina rodinka, její bratr (Jiří Černý) a tatínek s maminkou (Jiří Štrébl a Jana Krausová), mezi které ještě vstupuje postava lékaře, policejního inspektora a faráře (pokaždé Martin Finger). Na pohled žurnálově pohlední rodiče, přecitlivělý, soustavně masturbující bratr a výstižně odstíněné postavy v podání Martina Fingera působí chvilkami takřka reálně, dokud se nezaposloucháme do jejich řeči.
Schwabovština je jazyk s rakovinovým bujením novotvarů, v němž nezadržitelně metastázují nejposlednější civilizační nádory. Malou ukázku? „Všichni spějeme k smrti coby se v pohybech smrtelně vážně opakující oplodňovací stroje. I já jsem tě musel uskladnit v močůvkovité polívce břicha tvé po dětech toužící matky,“ říká tatínek Marjánce a vesele pokračuje: „Ha, zase jeden čerstvě k smrti spějící člověk, ha , zase jedno mrtvé Kristovo dítě, cukalo si to zahnile. A matka se rozlila do všech stran jako hnisavé lízátko v létě.“
Komu se nechce naslouchat takovému rouhání v chrámu divadla, nemusí. To však nic nezmění na tom, že schwabovština představuje biblické slovo dvacátého století se schopností se učinit tělem, jakkoli smrtělně nemocným.
Režisér Pařízek společně s herci udělali maximum pro to, aby tuto zapáchající poezii z kapsy Schwabovy mrtvoly zpřístupnili. Kdo na ni nemá nos, neměl by raději ani vycházet na ulici.
|
|
|
|
Richard Erml, Reflex 18. září 2003
|
|