Divadelní noviny
KDYŽ SI HRAJÍ DOSPĚLÍ
|
|
|
Pod společným titulem Ostrostřelci byla premiérována už pátá produkce. Tentokrát měl být výchozí inspirací jevištní prostor Dvanáct měsíčků Jana Štěpánka. Scénograf na jeviště umístil tábornickou hranici dřeva, okolo několik křesel, popelníky a odpadkový koš, vpravo dopředu řečnický pult, vzadu naznačil obytný přívěs, zbytek zadního prostoru a částečně i boky jeviště vykryl oschlými autentickými dřevinami. Je tak určeno základní gesto celé inscenace: hravé deformování významu, předvádění nepatřičného a výstředního za účelem dosažení komického efektu.
Výše řečené neplatí úplně pro první část představení Setkání mudrců, kde se tvůrci (zdá se) berou celkem vážně. Pohyb je řízen hudebním podkresem, herci, reprezentující několik základních lidských typů (muž v obleku, mrzák), přednášejí různé citáty či parafráze postmodernistů na téma redukce hodnot na jednu, a to slast. Slova nejsou přímo závislá na jevištní akci, kterou tvoří mimo jiné pánský striptýz a naznačení různých perverzí. I v této »třetině« je čemu se zasmát (přepjatá scénka bičování platinové blondýny v uniformě zdravotní sestry), chybí jenom jistota, jestli směšnost byla záměrná.
V první části Ostrostřelců se slibovaná priorita scénografického řešení jeví jako klamavá reklama, dění se mohlo odehrávat kdekoli. Ve druhé části Cesta nahoru a zase zpět se setkáme se zbloudilými cestovateli, kteří v pustině zažívají poněkud groteskní zrození civilizace, a souvislost s dvanácti měsíčky v titulu zajišťuje to, že herci po celou dobu sedí okolo hranice. Třetí část nazvaná Voheň básníků přijímá nabízenou scénu do svého celku jako konkrétní místo děje - předvádí se obraz ze života komunity (připomínající hippies), ve které jedna kráska rozdává své city mezi několik ctitelů. Skutečným středem pozornosti je ale básnivě, vtipně a rafinovaně deformovaný jazyk, který umožňuje hercům uvolnění výrazu (toho je výborným dokladem - v dobrém slova smyslu - rozdivočelá Lucie Tnníková).
Tvůrci večera se baví a řádí, »užívají si« toho, že jsou schopní, originální a že vstřebali, co bylo považováno za aktuální v divadelním dění posledních deseti let - jak témata, tak jevištní postupy (vystavování provokativních a odpudivých stránek tělesnosti a sexuality, snaha o filozofující zobecnění tohoto tématu, prorůstání sexuální terminologie do umělecko-filozofického vyjádření, »vypůjčování« různých žánrových technik a jejich zesměšňování atd. atp.) A herci jdou spolu, z jejich projevu není cítit nedůvěra, ačkoli působením v takovémto jevištním úletu se vystavují riziku neúspěchu (byť sníženému pouhým dvojím uvedením inscenace před převážně spřízněným publikem).
Večer nakonec plynule přechází do tábornické pohody, kdy si herci na jevišti opékají špekáčky, ze stromů lámou větve na podpal i na pruty a ty nabízejí publiku. Na koho nevyjde, může se napít z lahve vína, které dostane hlediště k pospolitému konzumu. Co dodat? Je možné se zlobit, že si i dospělí chtějí hrát? Pokud nešlo o nic jiného než potěšit sebe i předem víceméně nakloněné diváctvo, tak určitě ne.
|
|
|
|
Alena Bjačková, Divadelní noviny 29. října 2003
|
|