Týdeník rozhlas
KOMORNÍ INSCENACE PRO MLADÉ DIVÁKY
|
|
|
Inscenace současného před i dramatika Alexnadra Sepljarského Třetí Řím zapadá do dramaturgické linie Pražského komorního divadla působícího v Divade Komedie dokonce bych řekla, že je pandánem ke Antiklimaxu, který ukazuje hloubku společenského marasmu střední Evropy. Sepjarského drama je obrazem soudobého marasmu země, která po staletí považovala ruské pravoslavné impérium za třetí a také poslední Řím“ - po Římu a Byzanci - a z toho vyvozovala svůj mesianismus. Sepljarského se Schwabem spojuje pronikavost pohledu, v němž převažuje smutek a zoufalství nad brutalitou bytí bez ducha. Rus na rozdíl od Rakušana však není rozhněvaným agresivním nihilistou, víc pracuje se sebeironií a ironií, a především je naplněn křesťanským pochopením a soucitem. Hra nahlíží drsně groteskní realitu života lidí „na dně“ kdesi v dědině uprostřed Sibiře a je prolnuta odkazy na základní archetypy pravoslavné věrouky: od motivu svatého starce - poutníka až po závěrečný kosmologický obraz konce světa v ohni (zde je oheň ovšem zažehnán).
Režisér Miroslav Drábek se v inscenaci vystříhal v dnešním českém divadle běžné, občas už trochu poklesle bavičské grotesknosti (která by mu ovšem umožnila rozšířit škálu komiky i tragiky a zvýraznit drastičnost textu) a usiloval o minimalistickou metaforičnost, v jednotlivých řešeních žel ne vždy dostatečně sdělnou. Velmi úsporné je i herectví Barbory Lukešové (Xenie, postava v rozkmitu mezi touhou po lásce a prostitutkou, jíž mravní imperativ natolik chybí, že ji měkké srdce přivede až k incestu), Karla Dobrého (Saška, jehož kajícné obrácení k Bohu ztrácí smysl, protože se utápí v nenávisti ke všemu kolem), Jiřího Štrébla (Timofej), Martina Fingera (Jegor) a Josefa „Žluťáka“ Hrubého (Děd). Hra se odehrává ve foyeru divadla (scénografka Jana Preková), jehož chladný bílošedý mramor a čerň horizontu zdůrazňují prázdnotu a lidskou neukotvenost hrdinů i spíše studiový charakter představení.
|
|
|
|
Vítězslava Šrámková, Týdeník rozhlas 22. března 2004
|
|