Mladá fronta dnes
FOTOGRAFICKÝ GLOSÁŘ
|
|
|
V Národním muzeu fotografie (Kostelní 20/1, Jindřichův Hradec) se do 2. května představují studenti katedry fotografie FAMU. „Pokud budu požádán, abych vysvětlil společnou vývojovou linku, budu ji hledat marně,“ konstatuje Robert Silverio, kurátor této výstavy nazvané Jinak, a bere to jako důkaz mnohosti. Slovo „jinak“ tu však nemůže být bráno jako vyjádření jinakosti - v součtu je to výstava dokonale obligátní: na takové snímky narazí každý, kdo současnou scénu sleduje. Slovo „jinak“ tady nechtěně vyjadřuje nahozenost, mimoběžnost - jako když někomu říkáte: „Jo, a jinak jsem ještě chtěl...“
U několika účastníků můžeme různou měrou použít přívlastky jako koncepčně zajímavé (Miroslav Pásek), citlivé (Tomáš Dittrich), obrazově kultivované (Kateřina Krčmářová), historicky cenné (portréty politických vězňů od Gabriely Kontry a Dory Kubíčkové). Ale v součtu zde až hrozivě chybí tvůrčí odvaha, skutečné osobní nasazení, byť značná část těch prací jsou v podstatě obrazové deníky osobně zažitého a cítěného. To je samá subjektivnost, ale skutečný subjekt téměř žádný.
V kavárně Divadla Komedie (Jungmannova 1, Praha 1), kde je do 27. dubna instalována výstava 2 a 1/2 hodiny, to vyhlíží, jako kdy by tu famácká přehlídka pokračovala. Fotografie deseti autorek vznikly během workshopu vedeného Minnou Pyyhkala a konaného v pražském centru současného umění Futura. Téma znělo obecně „záhadně“ - 2 a 1/2 hodiny. Vybrané snímky jsou prý reakcemi „na nejrůznější impulzy, od času potřebného pro transformaci syrového masa na jedlou záležitost až po intenzivní seance na terapeutově pohovce, drahocenný intimní prostor nebo hold drahému zesnulému“. To zní zajímavě. Výsledek je všednější.
„Šéfová“ Pyyhkala původně vystavovala naturalistické porno; prokrvený penis byl však stažen, protože do divadla dopoledne chodí dětští návštěvníci. Ostatní autorky jsou méně ostré – přeneseně i doslova. Vesměs je to nadýchané, máznuté, namířené do „abstraktna“, neurčita, tušena, nadto jsou jednotlivé autorské sestavy rozmělněné. Osvěživý je zdánlivě docela obyčejný pohled na podvečerní pražské Vršovice od Andrey Scottové; snímek nahé ženy (jde přímo o autorku Lizzy Le Quesneovou?) s pohlednicí Otce mezi nohama neměl být vystaven ve dvou verzích, nýbrž jen v jedné, té stoprocentní, nicméně nafoceno je to s nasazením.
Teď jiná káva. Do 9. května hostí Ateliér Josefa Sudka (Újezd 30, Praha 1) druhou ze tří plánovaných minivýstav věnovaných klasikovi Jaroslavu Rösslerovi (1902-1990). Loňská expozice představila autorovy rané abstrakce, v příštím roce dojde na výbor Zrcadlení. Nynější přesně zacílený soubor nově nazvětšovaných experimentů z padesátých až sedmdesátých let rozvíjí tu část Rösslerovy tvorby, kterou loňská monografie „zmínila“ několika málo reprodukcemi. I když je nadále zřejmé, že těžiště Rösslerova odkazu leží v pracích vzniklých za první republiky, je jeho poválečná tvorba pozoruhodná díky úsilí odpoutat se od vyzkoušeného a být mezi dobovými hledači. Rösslerův nepřímý vzkaz dnešní generaci zní as takto: Ano, zkoušejte nové možnosti fotografické řeči, experimentujte, abstrahujte ale mějte vůli k tvaru, s rychlou dojmologií nevystačíte.
|
|
|
|
Josef Chuchma, Mladá fronta dnes 10. dubna 2004
|
|