Nedělní svět
NA TROSKÁCH HAMLETA VYROSTLA HRA O UMĚLÉM SVĚTĚ DIVADLA
|
|
|
Režisér Jan Nebeský úspěšně a dlouhodobě spolupracuje se spisovatelem Egonem Tobiášem. Tento autor pro něj už napsal scénáře k inscenacím JeSuis, Marta d‘Or nebo Bouře 2. Jejich nejnovějším projektem je Solingen (rána z milosti), který nyní uvádí pražské Divadlo Komedie.
Celá Nebeského tvorba je uzavřena do dvou hlavních témat: hledání Boha a hledání smyslu divadla. V Solingenovi převažuje to druhé a společně s Bouří 2, uvedenou loni v květnu v HaDivadle, vytváří dva tematicky propojené celky. Spojuje je podobné výtvarné řešení scény i inspirace stejným autorem, kterým není nikdo menší než William Shakespeare. Inscenátoři velmi svobodně vycházeli z Hamleta a jeho osudy přepracovali do jedenácti obrazů.
Na jevišti se sice Hamlet (Petr Štefek) promenáduje a sledujeme jeho okouzlení i pohrdání Ofélií (Gabriela Míčová), ale příznivci velkých, ušlechtilých a s patosem deklamovaných slov budou nejspíš zaskočeni. Inscenátoři zachovali jen ústřední postavy a některé situace, ale jinak jim známý příběh slouží jako odrazový můstek pro úvahy o souboji mezi divadelní realitou a realitou skutečnou.
Inscenace začíná čtenou zkouškou u školních lavic, na které je přítomen i režisér, jenž společně s herci hodnotí Tobiášův text. Alois Švehlík jako Klaudius se neustále rozčiluje nad jeho chabou kvalitou, Karla Dobrého (Horacio) zase víc zajímá občerstvení. Ke střetu přirozenosti s umělostí divadla dochází častokrát. Když se situace rozpadají, Gertruda (Lucie Trmíková) zavelí „pauza“ a iluze je pryč. Přitom jako diváci nevíme, jestli to přehnali herci, nebo jejich postavy. Inscenace stojí na pomezí činoherní inscenace a improvizace, místy směřuje až k happeningu nebo performanci. Jakýkoliv pokus o výklad proto může být správný i chybný zároveň.
Nebeský obdivuhodně pracuje s jevištní i textovou metaforou a své herce donutil k výrazově jistým výkonům. Sám pak v Solingenovi potvrdil, že je v současné době jedním z nejoriginálnějších českých režisérů.
|
|
|
|
Jan Šprincl, Nedělní svět, 18. dubna 2004
|
|