Nedělní svět
MISTROVSKÁ LEKCE BRATRŮ RODENOVÝCH
|
|
|
|
Rakušan Thomas Bernhard (1931-1989) je autorem, kterému Češi rozumějí. Pravidelně vydávají jeho prózy i hry, jejichž inscenace na zdejších předních scénách sklízejí řadu vavřínů.
Bernhardovská novinka Staří mistři v Divadle Komedie je velkou hereckou příležitostí pro Karla Rodena. Ten zde ztělesňuje Regera, muže, který už 30 let každé druhé dopoledne tráví na "své" lavičce v Bordoneho sále Umělecko-historického muzea, na jediném místě, kde se mu dobře přemýšlí. Společníkem a obdivným posluchačem je mu hlídač Irrsigler, kterého hraje Rodenův bratr Marian.
Hra je dialogem dvou postav bez skutečného děje. Režisérovi Dušanu D. Pařízkovi se však pro ni v Komedii podařilo najít vlastní rytmus. Ve spolupráci se Svatoplukem Jelínkem na pusté jeviště instaloval pouze židli pro hlídače a lavici pro návštěvníka, vynechal vnější efekty a pozornost soustředil na skvělou hereckou akci.
Hegerova mysl izolovaného génia je naprosto zaujata úvahami o ohlupujícím efektu jakékoli institucionalizace umění, o tuposti davu procházejícího galerií bez jakékoli šance pochopit, co umělecké dílo skutečně skrývá. Jeho hněv a sarkasmus Karel Roden zvládá s ironickým odstupem, a tak jeho intelektuální výlučnost publiku zprostředkovává v lehce směšném světle. Po záchvatech vzteku a rozhořčení, kdy gestikuluje tak prudce, až z řízku, který drží v ruce, lítají kusy, přichází ztlumení. Pozvolné stupňování i prudké zlomy jsou v provedení Karla Rodena skutečně barvité. Představení vrcholí Regerovou totální rezignací a naznačením smrti. Je to však jen zakončení jednoho denního cyklu, po kterém následuje probuzení do dalšího kola téže hry.
Hlídač Irrsigler, vědom si své nepatrnosti, Regerovi slouží. Je mu obdivným zrcadlem, ozvěnou jeho myšlenek, utěšitelem i živitelem. Marian Roden pojal postavu hlídače spíš jako elegantního číšníka bohů na Olympu, který přesně ví, co se po něm žádá, než jako nevzdělaného poddajného muže. Přílišná noblesa pak brání vystihnout paradoxní spojení návštěvníkovy intelektuální výlučnosti a jeho pouta k člověku tak přízemnímu. Trochu zde chybí argument, který by zdůvodnil autorovo zásadní sdělení: že užvaněného, nespokojeného, nadlidského génia by nebylo bez jeho podřízeného protějšku.
I přes tuto výtku je třeba říct, že tvůrci inscenace připravili divácky sice poněkud úzkoprofilovou, ale stylově čistou a tklivou podívanou. Dovolím si tipovat, že jim vynese pár hlasů ve výročních anketách.
Divadlo Komedie
Thomas Bernhard
Staří mistři
Režie Dušan D. Pařízek
Premiéra 4. června
|
|
|
|
Alena Bjačková, Nedělní svět 13. června 2004
|
|