Divadelní noviny
PAŘÍZKOVO VRŠENÍ EFEKTŮ
|
|
|
V pražském Divadle Komedie měla v režii Dušana D. Pařízka českou premiéru hra německého dramatika Heinera Müllera (1929-1995) Kvartet, napsaná na motivy epistolárního románu Nebezpečné známosti Choderlose de Laclos z roku 1782.
Na této scéně se nyní soustavně věnují německy psané dramatice, ba vytvářejí na pražské divadelní mapě jakousi německojazyčnou kulturní enklávu (mnohá pohostinská představení se tu hrají v němčině). Jde o fenomén nezvyklý, ale - vedle Pražského divadelního festivalu německého jazyka - jistě do Prahy náležející. Jedná se o veskrze současnou dramatiku, jež se v prostorách divadla prolíná s výstavními a hudebními projekty, se scénickým čtením současného dramatu, a dokonce je analyzována v rámci cyklu seminářů pro adepty divadelních škol. Směřování tohoto divadla i jeho existence jako určitého kulturního fenoménu je vlastně skoro důležitější než výsledek jednotlivé inscenace. Společným tématem německé a rakouské dramatiky, kterou si Pařízek vybírá, je Evropa na prahu třetího tisíciletí. Společným výrazovým prostředkem, »jazykem«, pak tělesnost v jakési postnaturalistické apokalyptické podobě, spjatá s motivy krutosti, násilí a manipulace, ztvárněnými však s hravostí a antiiluzivností, která jevištní dění zcizuje. Jako příklady uveďme mladé herecké představitelky schwabovských penzistek ve hře Prezidentky, Karla Rodena v plenkách na »pupeční šňůře« ve Schwabově Lidumoru či postavu komentátora a záměnu jeviště a hlediště v Antiklimaxu téhož autora. Mikrofon se stává hereckou rekvizitou, televizní obra- zovka s kamerou a natoče-ným materiálem součástí jevištního prostoru. Mixovaná reprodukovaná hudba se střídá s živou účastí hudebníka a hlasovou improvizací. Že se má žánr inscenace blížit spíše performanci, hudebně-divadelnímu projektu, naznačuje i pojmenování Pařízkovy činnosti: v programu Kvartetu je označena nikoli jako režie, nýbrž jako koncepce. Improvizace tu také vede k překročení rampy a vtažení publika, respektive jedné divačky (herečky?) a divadelního požárníka, do jevištního dění. Vedena představitelem Valmonta (Roman Zach), aktivizovaná divačka tančí či klopýtá a s textem v ruce čte úryvek textu hry. Výstup údajně není předem připraven, pouze předběžně domluven s aktérkou. Na premiéře dokonce »z nouze« účinkovala skutečně anonymní divačka, a bylo to lepší, autentičtější. Pohybovala se a mluvila velmi dobře, profesionální herečka (Alena Štréblová) působila pak v témže »úkolu« až příliš jistě.
Herecká improvizace dvou aktérů násobí a prolíná vrstvy zdvojené reality textu (hra ve hře). Martin Finger a Roman Zach v komediální nadsázce vkládají do hry prvky vlastní životní zkušenosti. Současně demonstrují, odhalují a komentují vlastní hru. Monology Müllerova textu zaznívají »v bunkru po třetí světové válce« a jsou vlastně jen citací dávných libertinských intrik, jež se odehrávaly v podobně uzavřeném rokokovém salonu. A ani ty se už neděly aktuálně, nýbrž se pouze vyprávěly pomocí dopisů. Hra se jmenuje Kvartet, ale vystupují v ní jen dvě postavy. Podobně jako Beckettovi hrdinové v Konci hry si totiž ti, kdo přežili katastrofu (ať v doslovném, fyzickém či metaforickém smyslu), krátí nastalé bezčasí hrou se zbytky civilizačních atributů. Také manipulují s neexistujícími objekty touhy. Na rozdíl od vytříbeného stylu románové předlohy a vybraného vkusu Laclosových hrdinů pracuje Müller s trvalým navozením fyzického hnusu. Tomu vychází vstříc režie, když herce zpočátku napojuje na různé hadičky (i tím je evokován stav těsně před smrtí), líčí jim obličeje a obléká je do ženských, na těle podivně narolovaných a »olezlých« šatů. Zvláštností inscenace je také výhradně mužské obsazení. Ani to předloha nevylučuje: při hře s virtuálními intrikami si totiž Müllerův Valmont s Markýzou vyměňují role, de Merteuil se zkušeně vžívá do svůdcovské role Valmontovy, ten naopak cituje možnou výpověď své ženské oběti.
Otázkou zůstává, zda takto důsledně antiiluzivní a hravý přístup, který násobí zcizovací efekty, vrství výkladové roviny a ruší uzavřenost dramatického světa, vlastně do jisté míry nelikviduje téma hry: katastrofu, násilí a manipulaci. K tomuto dojmu přispívá i jistá monotónnost a nevzrušivost hereckého projevu, daná právě nezávazným pohráváním si s předlohou. Paradoxně podobného účinku dosahují také další jevištní efekty (stroboskop, taneční výstup s třetím hercem v sesterském úboru, někdejší hit německého popu 99 Luftbalons, při němž se na scéně objeví nafukovací balonky). Chvílemi se zdá, že vršení efektů zakrývá velkou prázdnotu. Třeba právě tak na ni chtějí tvůrci upozornit.
Pražské komorní divadlo - Divadlo Komedie Praha - Heiner Müller: Kvartet.
Překlad K. R. Jilská. Koncepce Dušan D. Pařízek, hudba Ivan Acher. Premiéra 5. dubna 2004.
|
|
|
|
Zuzana Augustová, Divadelní noviny 11. května 2004
|
|