Divadelní noviny
HAMLET ZNAČKY SOLINGEN
|
|
|
Prostory Nebeského inscenací připomínají rituální území. Nemám na mysli scénografické vybavení, ale rozžití jeviště tajným obřadem, který se skrývá pod dějem. Inscenace, na nichž se autorsky podílí dramatik Egon Tobiáš, vlastně ani v pravém smyslu děj nemají. Tedy nemají děj jako nosnou kostru, ale pár dějových linek (inspirovaných literárními, dramatickými i filmovými předobrazy), kolem nichž se pne bujné houští motivů, obrazů, vzdechů, výkřiků a myšlenek. Postavy jsou na pouti inscenací, pohybují se však jakoby v kruhu, který může být chápán jako začarovaný, dokonce bludný (bloudění však může být též cestou k poznání, očištění i vysvobození). Dalo by se říci, že tančí pomyslný rituální tanec, jehož smysl spíše tuší, než chápou. (Obdobně, co se chápání týče, je na tom i divák.) Pojmenujeme-li tento tanec pateticky tancem smrti, dotýkáme se jednoho z opakovaných motivů Nebeského inscenací. Smrt, nemoc nebo tělesná indispozice jsou u Nebeského prezentovány slavnostně, někdy dokonce jako dar a stigma (Terezka), aniž by ovšem byly zbaveny ubohosti, ošklivosti, bolestnosti - a konečné osamělosti (Konec hry).
Tobiášova a Nebeského verze Hamleta Solingen nepracuje se Shakespearovou hrou jako s příběhem, ale jako s alchymistickou matérií, z níž lze vykřesat nový život. Vznikl útvar vzpírající se racionální interpretaci. Lze však o něm přemýšlet i hovořit. Můžeme si dovolit i takovou »jednoduchost«, jako vycházet z teze objevující se na simulované čtené zkoušce v prvním obraze: co člověk, to rozdílné chápání Hamleta. Všichni si o postavě něco myslí, i když to vyjadřují dost kostrbatě nebo oklikou. Jediný, kdo sleduje »zkoušku« z ústraní bez zjevného zájmu a hru zatím ani nečetl, je představitel Hamleta (charismatický Petr Štefek). Nejjasněji vyznívají Klaudius a Horacio. Klaudius - starý herec (noblesní a neodolatelně sebeironický Alois Švehlík) ctí hamletovský mýtus, ale novou hru odmítá. Horacio (stylizovaně sebevzhlíživý i autenticky pobavený Karel Dobrý) má komplex toho druhého, jako herec i jako kamarád mladšího prince. Pro něho Hamlet znamená atraktivní roli a možnost být na výsluní, uplatnit se. Ofelie (mladě zranitelná, ale spíše drsná než křehká Gabriela Míčová) chápe text jako hru o lásce. Její šílení (předsmrtný rapový monolog) má však existenciální náboj předčasně vybitého mládí. Od Gertrudy (žensky roztržitá a půvabná Lucie Trmíková) se nedovíme skoro nic - málokdy je schopna doříci větu a stále něco chaoticky organizuje, stará se o raněné, vyhlašuje pauzy. Pak je zde ještě Dobrý duch divadla, někdy je označován jako Kolemjdoucí (Martin Finger), oblečený v červené uniformě zdravotníka, na níž není vidět krev, která mu neustále teče z nosu. Nemá žádný osobní vztah k ději, zato k umění (manipulace s obří monografií Leonarda da Vinci), ke krvi a resuscitaci mrtvol. Dále funguje jako promítač a zvukař, nakonec jako ženami aplaudovaný striptér. Patří k vybavení podivné nemocniční laboratoře, kombinované s improvizovanou ubikací (scéna Jan Štěpánek), kde se odehrává jakýsi psychedelický mejdan na téma »Hamletova stopa v nás«. Rozjíždějí se zábavné a mrazivé hrátky na ostří nože, v nichž je vzývána Solingen (zaručeně spolehlivá značka ostrých čepelí, v tomto případě břitva). Je božstvem, k němuž se lze upínat jako k východisku a kterému je nutné přinášet živé oběti. Je slavnostním, rituálním prostředkem, jak ukončit život. Jed je degradován na utišující drogu, kterou si komik Klaudius rád lije do ucha, zjevení Ducha zavražděného otce pak na legrační vyprávěnku. Mýtus otce je odstrkován jako přebytečný.
Sebepoškozením není zachvácena jen Ofelie, ale ještě daleko intenzivněji Hamlet. Tento akt odcházejí vykonat (každý zvlášť) do koupelny v pozadí scény. Smrt je spojena s očistou - je v podstatě hygienickým úkonem. Dva mladí rapeři Hamlet a Ofelie jsou spíše než láskou spojeni společným životním prožitkem nedefinované nespokojenosti, vzpínající se snad k vizi absolutna. Jejich sebevražedné sklony nejsou východiskem ani zoufalstvím, ale smrtelně vzepjatou potřebou, »aby se To změnilo« (část titulu jiné Tobiášovy hry).
V této hře na hru však není nic definitivní, zkrvavení mrtví jsou záhy resuscitováni (je kolem toho plno legrace), nebo podávají instrukce z igelitového rubáše. Vražedné činy byly marné, život pokračuje dál. Hra skončila, všichni členové herecké »rodiny« odcházejí. Pouze Hamlet zůstává sedět, poprvé převlečen do černého, v popředí jeviště. Na klíně se mu blyští dlouhá čepel nože. Na laskavou Klaudiovu repliku Petře, vstávej zůstává sedět. Promítá se poslední titulek: »Nedokončeno«.
Z několika textových i obrazových narážek (včetně typu hlavního představitele) je zřejmé, že inscenátoři nad fenoménem Hamleta mysleli na tragicky zemřelého režiséra Petra Lébla. Je hodně divadelnicky soukromého na této inscenaci, hře pro specifickou komunitu, jejíž přirozeností je však vyjevovat věci širší komunitě diváků. I když my diváci jsme schopni proniknout do tajů inscenace jen částečně, můžeme vychutnat svou přítomnost při slavnosti iniciačního mejdanu.
Divadlo Komedie Praha - Egon Tobiáš: Solingen (Rána z milosti).
Režie Jan Nebeský, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba (sic), dramaturgie Kateřina Šavlíková. Premiéra 27. března 2004.
|
|
|
|
Marie Zdeňková, Divadelní noviny 11. května 2004
|
|