Reflex
DRAMATICI: MLADÍ A NEKLIDNÍ (6) - EGON TOBIÁŠ
|
|
|
Jak vznikla vaše spolupráce s Léblem? Vojcev byl jeho i váš debut na profesionální scéně.
Petru Léblovi se líbila moje první hra - Cizinec - a chtěl, abych mu napsal monodrama. Jenže mně nešlo při psaní na rozum, že by si tam jeden člověk něco mlel sám, proto se mi to nakonec rozrostlo. Bral jsem to jako poslední hru, kterou kdy napíšu, proto jsem se nijak neomezoval. Lébl dostal nabídku režírovat v profesionálním divadle, v tehdejším Labyrintu v Praze, a rozhodl se pro Vojceva.
Od té doby jste napsal spoustu dalších her. Co mají s Vojcevem společného?
Nesnáším popisnost a lehce odhalitelný příběh. Je mi odporné vyrábět poučení, které by herci divákům na konci sdělili. Baví mě, když režisér a herci na zkouškách experimentují a až do premiéry mají co objevovat. Stejně totiž postupuji já při psaní. Právě v Léblovi jsem se hned napoprvé setkal s odvážným režisérem, jenž přistoupil na svobodnou hru a nevyžadoval pevnou strukturu textu. Znovu se mi to podařilo až po mnoha letech s režisérem Janem Nebeským.
Chtěl někdy někdo inscenovat Vojceva po Léblovi?
Nikdo. Ale ta hra zapadla právem, teď mi připadá, že mě s ní kromě drzosti už nic nespojuje.
Nemá nejednoznačnost vašich textů, která vás tak baví, svá úskalí? Co když se režisér úplně mine s vaším záměrem, pokud vůbec nějaký máte?
Samozřejmě že mám při psaní hry nějaký záměr, jen mě nebaví ho vysvětlovat. Raději riskuju, že divák půlku hry nepochopí, než bych zapojil kauzální myšlení a všechno po lopatě odvyprávěl a před přestávkou a na konci ještě důkladně zopakoval, aby to pochopil opravdu každý. Je to, jako by člověk chtěl vysvětlit báseň: pak z ní zůstane jen banální historka. Divadlo je vzácný prostor, kde se může vytvořit něco, co sami nedokážeme hned pochopit a dojde nám to až zpětně - nebo vůbec ne.
A vaše zkušenost s režiséry?
Byli i tací, kteří se s mým textem minuli. Proto od jisté chvíle důsledně chodím na zkoušky svých her, protože když režisér a herci něčemu nerozumějí, dokážu jim rychle vysvětlit, co jsem tím myslel. Nemusejí tápat, něco si krkolomně vymýšlet a ušetříme čas. Kromě toho mám takový minipocit, že herci před autorem zkoušejí, myslí, hrají jinak. Vlastně chodím na zkoušky hlavně proto, že chci být s herci.
Dotváříte text i v průběhu zkoušek, pokud je potřeba?
U zatím poslední hry Solingen (rána z milosti), která se hraje v pražském Divadle Komedie, mají diváci pocit, že sledují čistou improvizaci, ale devadesát pět procent textu existovalo už na první čtené zkoušce. Přesto rád přistoupím na to, když chce režisér něco přepsat, občas přijde herec a sám si řekne ještě o nějaký monolog.
Nesetkáváte se u herců s nedůvěrou? Co když vašemu textu nerozumějí?
Herci většinou důvěřují režisérovi, tudíž i textu. Najdou se dva až tři dloubalové, kteří chtějí všechno vysvětlit a já jim rád na všechny jejich otázky odpovím. Zatím se nestalo, že by někdo roli v mé hře vrátil.
Je vám třiatřicet a napsal jste osmadvacet her. Není už to skoro úchylka?
Myslíte? Rozhodně je mou úchylkou, že myslím v dialogu, a to, že si své myšlenky zapisuji, je určitá terapie. Například jeden dialog pro Solingen jsem našel ve tři roky starém deníku. Hry ale píšu z prozaických důvodů. Například jsem viděl Romea a Julii v Národním divadle a přišlo mi to strašné. Ale příběh nebyl zase tak marný. Chtěl jsem si vyzkoušet milostný dialog současným jazykem, a tak vznikla Bouře. Rozumějte mi, nikdy si nebudu dělat legraci ze Shakespeara, ale z toho, že my lpíme na čtyři sta let starém textu. Shakespeare to určitě nepsal s tím, že se to bude ve stejné podobě hrát ještě v roce 2004. Myslím, že kdyby žil teď, psal by jako Sarah Kaneová.
Jaké jsou další prozaické důvody toho, že sednete a napíšete hru?
Většinou je to tak, že ji po mně chce nějaký režisér. Nebavilo by mě psát do šuplíku. Dostanu nabídku, představím si momentální situaci v tom divadle, konkrétní lidi, okolnosti zkoušení, to, jaká bude roční doba, a to je největší motor. Nežijí ve mně zástupy postav, které by toužily mluvit. Baví mě napsat pro Karla Dobrého, herce, takové věty, jako by je říkal on sám. Když to na zkoušce ostatní poznají, zatímco Karel Dobrý má pocit, že hraje Horacia, úplně se tetelím.
Co na to říkají diváci?
Mým cílem není dělat divadlo pro masové publikum, ať si o tom každý myslí, co chce. Divadlo je zázraka ten se nedá vymyslet na papíře a pak nazkoušet.
***
Egon Tobiáš
Třiatřicetiletý absolvent katedry scénografie na pražské DAMU napsal od roku 1989 dvacet osm her, z nichž mnoho se hrálo v divadlech v Praze (Divadlo Na zábradlí, Komedie), v Brně a v Ústí nad Labem. Jeho druhou hru Vojcev uvedl v roce 1992 režisér Petr Lébl v Divadle Labyrint. Egon Tobiáš od roku 2000 úzce spolupracuje s režisérem Janem Nebeským: jejich zatím poslední společnou inscenací je Solingen (rána z milosti) v Divadle Komedie. Některé Tobiášovy hry byly přeloženy do angličtiny, chorvatštiny a ruštiny. Jako scénograf spolupracoval s Operou Mozart, s Dejvickým divadlem (scénografie k inscenaci hry Sestra úzkost vyhrála Cenu Alfreda Radoka za rok 1995) a s Divadlem Na zábradlí. Egon Tobiáš pracuje i jako grafik pro studio Hamlet, pro Divadelní ústav a Pražskou scénu, vedle mnoha jiných projektů vytváří grafický design pro Divadlo Komedie.
|
|
|
|
Veronika Zeisová, Reflex 5. srpna 2004
|
|