Mladá fronta dnes
OD DIVADLA KOMEDIE K FIDLOVAČCE
|
|
|
Ohlédnutí za sezonou: pražská divadelní krajina z hlediska jejích dvou krajních kót
Na první pohled nemá Töpferova nuselská Fidlovačka s provokativní dramaturgií Dušana D. Pařízka v Divadle Komedie vůbec nic společného. Ale jen na první pohled.
Dokonce si těžko lze představit scény protikladnější: jedna je soukromá (to jest převážně nedotovaná), druhá statutární (tedy převážně podporovaná z veřejných prostředků). Obě divadla mají své "tvrdé", nadšené a věrné divácké jádro, jenže do jednoho chodí - zpravidla do plně vyprodaného sálu - střední až starší generace, diváctvo převážně usedlé, do druhého chodí - se slušnou, byť zdaleka nikoli stoprocentní návštěvností - spíše mládež alternativních festivalů, rockových či folkových koncertů. Jedno divadlo je zkrátka až "extrémně" lidové, druhé stejně "extrémně" intelektuální; jedno sází na osvědčené, jinde a jindy ověřené tituly, druhé se sebevražedným zalíbením hledá texty a témata dosud společností nestrávená.
Přesto patří obě k divadlům, jež jsem v nedávno skončené sezoně navštěvoval nejčastěji - a nejraději. Mají totiž jasně vyhraněný profil a nezaměnitelnou tvář. Ne všechno se mi líbilo, ale nikdy jsem neměl pocit, že byl na mně páchán podvod. Společným jmenovatelem je tu totiž jakási poctivost ("transparentnost"): obě scény hrají se svými diváky s otevřenými kartami.
Poctivé divadlo č. 1
Termínem "poctivé divadlo" rozumím divadlo, které pod drahou etiketou neprodává laciný drink, které nebere například po Národním divadle druhé nejvyšší dotace, předváděje přitom řadu let konvenční, zaměnitelnou "hru na jistotu". Dušan D. Pařízek, umělecký šéf Pražského komorního divadla, potažmo Divadla Komedie, v jehož prostorách sídlí, má od magistrátu striktně dané limity minimální návštěvnosti, ale jinak je vůči obecenstvu svobodný jak v prezentaci svých podvratných témat a obsesí (totální válka proti kýči, konzumerismu, rasismu, šovinismu, ale i proti všem "přijatelným" životním i divadelním konvencím), tak i ve výběru kontroverzních dramatiků ("erbovním" autorem je tu Werner Schwab, hraje se tu i Heiner Müller, George Tabori, Thomas Bernhard, Franz Kafka, z domácích například Egon L. Tobiáš). Svobodná a nezávislá na pop-módách je i dramaturgie hostů (ústecké Činoherní studio, M.U.T., Teatr Novogo Fronta). Zejména koprodukce s Ústím se ukazuje jako šťastná: viz společní Kanibalové, dále Hamlet, Jackson - fascinující a trestuhodně ČRo 3 odmítnutý rozhlasový text Jana Vedrala, jenž měl pražskou jevištní premiéru letos v červnu.
Pařízkovo divadlo se zkrátka nemusí starat o plnou kasu jako o jediné kritérium své práce, ví, že nedostává dotace k tomu, aby dělalo "aplikovaný výzkum" (rozuměj popularizaci již objeveného), ale aby dělalo cosi jako výzkum "základní". Aby vstupovalo na neznámý terén a hledalo, třeba extrémně pokřivené podoby našich duší a vztahů, skryté pod pokličkou "dobrých mravů" - a aby to vše činilo s právem na omyl.
Omyly, jež mají smysl
Takovým užitečným "omylem" na pokraji objevu bylo v uplynulé sezoně například Pařízkovo uvedení Schwabovy nedokončené hry Antiklimax, již našli v kapse saka krátce po dramatikově skonu. Autor tady zašel ve své "rimbaudovské" obrazotvornosti i svrchovaně básnické estetice hnusu patrně vůbec nejdál, jeho pohled na totální rozklad jedné deviantní rodiny je opravdu nesnesitelný stejně jako inscenace: chvílemi máme chuť si zakrýt nejen oči, ale zacpat i uši. Tak nepříjemné je setkání s možnou podobou nás samých. (Přes tyto cenné "nálezy o člověku" excelentní hry Prezidentky ani Lidumora, jež se staly divadelními událostmi prvého řádu, tento Pařízkův pokus o Schwaba nepřekonal.)
Užitečným "omylem" však bylo i uvedení Tobiášovy hry Solingen (režie: Jan Nebeský), jakási beztvará a nekonečná divadelní zkouška a dramaturgická porada nad klasickým Shakespearovým textem. Také jí nescházelo ledacos objevného (bylo kupříkladu rozkoší sledovat už několikerý pokus etablovaného příslušníka úplně jiné generace, Aloise Švehlíka, o vymanění se z dosavadních stereotypů a klišé: už poněkolikáté tu herecky své mladší kolegy zcela "převálcoval"). Zato téhle inscenaci - od textu přes režii, čarující neuměle s projekčními plátny, až po herectví - scházelo to nejpodstatnější: umění zbavit se vlastního nápadu.
Fixace šokem
Naopak do kategorie omylů nelze řadit Pařízkův poslední úspěšný opus - Bernhardovy Staré mistry s bratry Marianem a Karlem Rodenovými. Scénická úprava monologického prozaického textu do dialogu (provedli ji Pařízek a Svatopluk Jelínek) i sama, provokativně minimalistická inscenace, kdy prakticky jedinými scénickými objekty jsou židle a postel, přináší sice některé problémy a temporytmicky retardující, málo slyšitelné pasáže, ale to nejzákladnější naštěstí zůstává: bernhardovské spílání publiku a uměleckému establishmentu, jež Karel Roden znamenitě ozvláštňuje mimo jiné nesouřadným rozpojením mluvidel a gest. Opus může mít stejně bohatý jevištní život jako Prezidentky.
Také Nebeského inscenace Taboriho šokujícího pohledu na holokaust Kanibalové se na letošní hradecké přehlídce Divadla evropských regionů jistě ocitla právem. Jakkoli, zvláště do přestávky, dělají inscenátoři už obsazením všechno možné, aby divákům zašifrovali základní situaci hry - dva přeživší (tedy nutně starší) vyprávějí potomkům nepřeživších otřesný příběh vězeňského kanibalismu jako celek drží inscenace pohromadě. Její "zcizovací" fórky a inovace (mikrofon, mobily, přidaná forbína z Mozartovy Kouzelné flétny a podobně) neruší, spíše násobí základní téma, jež vrcholí v otřesném, divadelně účinném finále, kdy herci - po kanibalských hodech - nabízejí divákům čerstvý guláš. Jako i v Antiklimaxu, aktéři se tu nebojí rušit a po brechtovsku zproblematizovat i konvenci z nejzákladnějších, konvenci závěrečného potlesku.
Poctivé divadlo č. 2
(...)
|
|
|
|
Vladimír Just, Mladá fronta dnes 16. července 2004
|
|