Právo
NOBELOVA CENA ZA NEPOHODLNOST
|
|
|
Letošní rozhodnutí švédské Akademie věd udělit Nobelovu cenu za literaturu rakouské společensky kritické spisovatelce Elfriede Jelinek přijala světová veřejnost jako neočekávanou událost. Ani v německy mluvících zemích nebyli na tuto poctu patřičně připraveni.
Byli jsme svědky toho, jak na právě probíhajícím Frankfurtském knižním veletrhu pracovníci nakladatelství Rowohlt spěšně sbírali z regálů štosy románů Američana Philipa Rotha (věčného "horkého favorita"), vylepovali podomácku vyrobený gratulační plakát pro Jelinek a k jediné vystavované knize, jejímu nejnovějšímu románu Chtíč (Gier), přihazovali i její starší publikace.
Sama Jelinek, vyjadřující se ve svém díle ostře kriticky k rakouské xenofobii a nedostatečnému vyrovnání se s válečnou minulostí, reagovala na toto vyznamenání se smíšenými pocity. Radost se mísila s obavami, že cena bude v Rakousku státotvorným způsobem zneužita ("jako květina na klopě Rakouska") a její jméno "vláčeno médii".
Elfried Jelinek si pro cenu do Stockholmu nepojede
Hned první reakce rakouské veřejnosti obavy Jelinek potvrdily. Ministr kultury Franz Morak prohlásil, že cenu považuje za "vyznamenání Rakouska jako centra kreativity". Jelinek pak byla nucena prohlásit, že ona sama se od vlády naprosto distancuje. Dokonce i bulvární list Kronen-Zeitung, který na spisovatelku v minulosti nechutným způsobem útočil, chválil "odvážné rozhodnutí" akademie. Jelinek, stranící se v poslední době čím dál více veřejnosti, ani cenu ve Stockholmu přebírat nechce, zástupně ji převezme Corinna Brocher z nakladatelství Rowohlt.
Jelinek (nar. 1946) začala publikovat první texty na konci 60. let ovlivněna rakouskou poválečnou experimentální literaturou (zejména tzv. Vídeňskou skupinou) a už tehdy zaujala svéráznou prací s jazykem, jenž je ponořen do několika vrstev podtextů. Autorka pracuje ironickým způsobem s jazykovými stereotypy a vytváří množství významových kontextů, na jejichž třecích plochách pak prezentuje svou kritickou intenci.
Její první významný román s názvem Milenky (Die Liebhaberinnen, česky vydala Mladá fronta v r. 1999) už nastiňuje řadu velkých témat, která provázejí její dílo dodnes. Je to především z feministických pozic vedená kritika nerovnoprávného společenského postavení muže a ženy.
Pohled Jelinek je často záměrně černobílý a provokující (např. poté, co prezentuje založení rodiny jako jedinou společensky uznávanou seberealizaci ženy a jedna z hrdinek po dlouhém snažení otěhotní, volá cynicky na čtenářky: Máte také dělohy? Doufejme!). To se stupňuje i v dalších románech, např. ve svérázném pokusu o napsání ženské pornografie Slast (Lust), pokusu, který nutně ztroskotává v prostředí, kdy žena není schopna obsadit roli subjektu, ale vždy jen objektu mužského chtíče.
Motiv nerealizovatelné ženské sexuality vystupňovaný s jistou autobiografickou autenticitou až do masochistických poloh nalezneme i v románu Pianistka (Die Klavierspielerinn), který byl také úspěšně zfilmován (2001, režie Michael Haneke, s vynikající Isabelle Huppert v titulní roli, hlavní cena v Cannes) a Nakladatelství Lidové noviny chystá v překladu Jitky Jílkové jeho české vydání.
Kritizuje masovou společnost, média i politiku
Osmdesátá léta jsou ve tvorbě Jelinek ve znamení silně kritického postoje k rakouskému (ne)vyrovnání se s nacistickou minulostí (vzpomeňme jen na tehdejšího prezidenta Kurta Waldheima). Jelinek stojí podobně jako její literární souputník Thomas Bernhard v otevřeném konfliktu s rakouskou veřejností a stává se často terčem ostrých výpadů tisku. Vzniká např. hra Burgtheater, která odhaluje za použití populární frazeologie jazyk, jenž nebyl dosud denacifikován.
Jelinek, poučena Marxovými teoriemi, nedůvěřuje neoliberálním politickým tendencím, zobrazuje současnou společnost jako odlidštěnou masu precizně neutralizovaných občanů a velkou roli v jejím díle hraje kritika médií. Taková společnost pak nutně není schopna historicky kritické sebereflexe, současnost je naopak mytizována - například mýtus sportu jako záruky zdraví ve Sportovní hře (Ein Sportstück) - a za pomoci novodobé mytologie pacifikována: mýtus se u Jelinek stává nástrojem společenské manipulace.
Tak je prezentován v zřejmě nejdůležitějším, megalomansky mnohovrstevnatém románu Děti mrtvých (Die Kinder der Toten) mýtus rakouské válečné neviny na pozadí mýtu neposkvrněnosti a "přirozenosti" alpské přírody způsobem příznačným pro cynický náhled Jelinek na realitu: uprostřed alpských hor náhle ožívají mrtví, oběti války, aby se mísili s rozpustilým davem alpských lyžařských turistů.
Jelinek neváhá zasahovat také do aktuálního politického dění. Po volbách, které umožnily rakouské FPÖ podílet se na vládě (červen 2000), napsala sarkastický monolog Sbohem (Das Lebewohl), který měl premiéru přímo na jedné z vídeňských "čtvrtečních demonstrací". Monolog kopíruje a zesměšňuje frazeologii Jörga Haidera, a je tak přímým literárním útokem na pravicově radikální tendence ve společnosti.
Tři divadelní hry budou hrát česká divadla
Jelinek je jako spisovatelka jen zdánlivě spjata pouze s Rakouskem. Na základě rakouské reality buduje svou analýzu krize společnosti se zcela obecnou platností. Kritika nedostatečného zrovnoprávnění žen a mužů, nutnost vyrovnat se s vlastní minulostí, literární analýza současné mediální kultury a její mocenské manipulace s individualitou člověka, to jsou témata aktuální i v české polistopadové společnosti.
Proto je dobře, že i české divadlo konečně objevuje Jelinek jako dramatičku a letošní divadelní sezóna přinese hned tři premiéry jejích her (Co se stalo poté, co Nora opustila svého manžela aneb Opory společností - Národní divadlo; Klára S. - pražské Divadlo Komedie; Nemoc aneb Moderní ženy - Činoherní studio Ústí nad Labem).
Elfriede Jelinek, to není žádné líbivé čtení, naopak: rozrušuje poklidnou idylu, hledá v místech, nad nimiž mnozí již mávli rukou. Je to nepohodlná autorka, a tak se Rakousko vyrovnává s náhlou poctou domácí literátce jen s jistým sebezapřením.
Švédská akademie je proslulá spíše svou konzervativností než radikalitou. Proto lze její rozhodnutí udělit cenu Elfriede Jelinek (teprve desáté ženě za celou existenci Nobelovy ceny za literaturu) přivítat jako jakési téměř oficiální srozumění s tím, že se určitá témata, byť jsou "nepohodlná", nedají vytěsnit. A jestliže všechna vídeňská knihkupectví hlásí vyprodané zásoby knih Jelinek, pak má tato cena rozhodně své opodstatnění.
Autorka je divadelní vědkyně, do češtiny přeložila hry E. Jelinek Klára S., Nemoc aneb Moderní ženy a On není jako on (vyšly v jednom svazku v nakladatelství Větrné mlýny v r. 2001) a připravuje k vydání knihu Divadlo svědomí Elfriede Jelinek.
|
|
|
|
Barbora Schnelle, Berlín, Právo 14. října 2004
|
|