Týden
TEPLÝ MOČÁL JE DUŠE
|
|
|
V pražském Divadle Komedie uvádějí otřesnou hru rakouského génia
Sama smrt pečetila poslední hru rakouského dra matika Wernera Schwaba. Její text měl v kapse, když ho nalezli mrtvého v prvních hodinách roku 1994. Ta hra je o smrti a smrt dýchá z každého slova, které děsové na jevišti pronášejí.
Werner Schwab (1958-1994) je podařený exportní kus z idylického Rakouska: skoro dvoumetrový blondýn v pankáčské bundě, který kromě psaní také vytvářel „sochy“ z masa, kostí, tlejících odpadků, prý také cynik a zhýralec, což se zvláště dobře vyjímalo v tak cukrkandlovém městě, jako je Štýrský Hradec, kde se narodil, s přestávkami žil i zemřel. V jeho halucinačních hrách se v návalech slov, jež jako by procházely ven skrz tlusté střevo, tím nejradikálnějším možným způsobem účtuje právě s hodnotami, jež spadají do představ konvenčního a spořádaného světa. Světa na povrchu blahobytného a dobře vychovaného, vespod však zaníceného jakousi snětí, gangrénou, světa zlostného, perverzního, zmrzačeného.
Nemá smysl polemizovat, zda „svět“ takový skutečně je a zda lidé jsou oněmi podivnými červy se zanícenými genitáliemi, skrz které jako by promlouval jejich jazykový orgán; zvláště to nemá smysl v případě uměleckého díla, kterým Schwabovy hry ve svrchované míře jsou. Je snad otázka, zda a jak jsou tyto kusy, z nichž čpí speciálně rakousko-německá nenávist k sobě samému (historie se o důvody postarala do sytosti a pro citlivého umělce do vyzvracení), přenosné do českého prostředí. To má sice rovněž svou specifickou ubohost, ale na krvavé řezy není zvyklé, a možná že drastičnosti tohoto typu ani dobře nemůže rozumět. To neznamená, že nestojí za to se s radikálním uměním typu Schwaba seznámit. Po inscenacích Prezidentky a Lidumor aneb má játra beze smyslu se o to už potřetí postaral režisér Dušan D. Pařízek, tentokrát na své domácí scéně v pražském Divadle Komedie.
Věčným cílem ataků na „spořádaný svět“ je rodina, tato – z jistého pohledu – základní zóna manipulace a intimního teroru. Schwabova „hra“ Antiklimax zkoprnělého diváka zavádí do jedné takové buňky, v níž žijí krutě karikované bytosti, jejichž lidskost je redukována na biologickou základnu: vyměšování, trávení, plození... Sexuální pud je zobrazován jako žravý nárok, který se nutně stává zdrojem násilí a krutosti, a jako takový je pak metaforou ovládání, kterou společnost a stát přitom sami vyžadují a distribuují, neboť snadněji pak své ovce drží v područí. Společenská moc je tu přítomna postavou jakéhosi korektního průvodce, snad policejního inspektora, snad kněze, možná moderátora (Martin Finger), který občas přichází zkontrolovat rodinný řád. Ten je tradiční: otec (Jiří Štrébl) je slabomyslný pantáta, namyšlený tupec a obhájce dechovky, matka (Jana Krausová) hysterická štěkna cídící nábytek sádlem a přecházející od podlézavosti k zuřivým záchvatům vzteku, syn (Jiří Černý) je pubertální nekňuba, který celou inscenací, chudák, rozličně onanuje. Jediný tvor, se kterým Schwab cítí jakýsi soucit, je dcera Marjánka (Gabriela Míčová), postava svaté debilky, všemi tupená, hanobená a zneužívaná, jakési nešťastné kravské lejno, z nějž vyrůstá krvavý květ nevinnosti.
Pařízkova inscenace je výrazově střídmá, ale nikoli nenápaditá. Poměr divák-scéna je obrácený: publikum sedí na jevišti, herci se pohybují na sešikmené ploše v hledišti. Snad se chce říci: podívejte se, to jste vy, za což pěkně děkujeme. Herci se musejí vyrovnávat s mimořádnou obtížností hry: nekoná se tu žádný děj, vše je staticky ztuhlé, jakoby zamrzlé v šeru právě skončené či právě začínající ponuré orgie. Největší důraz – a to je na Schwabovi jedinečné – je však položen na jazyk, kterým ony mechanické postavy mluví: „Mluvení je jako teplá operace slepého střeva na pohlaví mozku.“ Tematicky jsou jejich promluvy strašlivé, poeticky vznešené. Vyslovují jakési groteskní girlandy a nekonečné provazce oslňujících řečnických „výkonů“, jež jsou splétány z fekálních, análních a sexuálních výrazů. Efekt je šokující a mrazící. Divák s úžasem naslouchá surrealistickým kompozicím chvílemi s odporem, chvílemi zasažen posvátnou hrůzou. Napadá ho, že toto je možná ona mez, za níž se vulgarita proměňuje v pravdu o hlubině lidské duše, která může být močálem.
Divadlo Komedie Praha, Werner Schwab. Antiklimax aneb Dechovka is NOT dead.
Překlad Vlasta Wallatová, režie Dušan David Pařízek, výprava Erlend Hella Matre, hudba
Roman Zach
|
|
|
|
Jiří Peňás, Týden č. 43/2003, 20. října 2003
|
|