Týdeník Rozhlas
ZKOUMÁNÍ HRANIC ŽIVOTA, UMĚNÍ A JEJICH SMYSLU
|
|
|
Před třemi lety svěřil pražský magistrát na základě výběrového konkursu vedení Divadla Komedie Dušanu Pařízkovi (režiséru Pražského komorního divadla) a Davidu Jařabovi (dříve působícímu v HaDivadle). Ti z něj během dvou uplynulých sezon učinili scénu současné divadelní avantgardy. I když slovo „kontroverzní“ je příliš častý používáním devalvováno, pro inscenace zde uváděné nelze najít vhodnější přívlastek.: mají své trvalé (mladé) příznivce, zabloudí-li však na ně běžný (starší) divák, často z nich odejde ještě před koncem. A obdobně je tomu s přijímáním zdejších opusů odbornou veřejností: část je odmítá, část nominuje na prestižní ceny. Charakteristické rysy divadelního umění pěstovaného v Jungmannově ulici lze nejlépe přiblížit na posledních inscenacích, jež byly v těsném sledu za sebou premiovány od března do června letošního roku, a budou proto tvořit podstatnou část programu Divadla Komedie v právě se rozbíhající sezoně.
Hra Solingen třiatřicetiletého českého dramatika Egona L. Tobiáše vychází z motivů Hamleta a Jan nebeský, který v brněnském HaDivadle vloni režíroval i předchozí autorovu variaci na Shakespeara (Bouři 2), ještě podtrhl „krvavé aspekty“ otázky „bát nebo nebýt“, kterou tato scénická báseň bez výraznějšího příběhu tematizuje v 11 obrazech. Solingen je značka oceli na břitvě, již si Ofélie a Hamlet (Gabriela Míčová a Petr Štefek) „brousí o své žíly“. Hra začíná rozhovorem o Shakespearově Hamletovi na počátku divadelní zkoušky a „meta“ motiv divadla na a o divadle je propojen do jednoho klubka s motivy sebevraždy a rány z milosti (mimo jiné i připomenutím režiséra Petra Lébla). Takže nebýt groteskního Dobrého ducha divadla (skvělý Martin Finger), jenž zápasí s obří knihou o Leonardu da Vinci a snaží se - sám krváceje z nosu – všechny podřezané resuscitovat, mohl by si divák málem myslet, že hranice mezi divadlem a životem jsou zde ztotožňovány s hranicemi mezi bytím a nebytím.
Zdůrazněná tělesnost, její narušování a trýzeň dominují i osobité interpretaci Kvartetu, napsaného významným, u nás však málo uváděným německým dramatikem Heinerem Müllerem (1929 – 1995) na motivy Laclosova románu Nebezpečné známosti. Libertinské téma manipulace nahlížené z perspektivy apokalypsy III. Světové války zachovává v koncepci režiséra Dušana Pařízka své sepětí s násilím, ideová vrstva textu je však potlačenafyzickým konáním Romana Zacha (Valmont) a Martina Fingera (markýza de Merteuil) na jevišti. Podstatnější než slova jsou dech a tep srdce, zesilované mikrofony přikurtovanými k jejich tělům. Inscenace nesená tvořivou hereckou improvizací a hravostí (dotaženou místy až k nečitelnosti) překračuje meze dramatického umění směrem k výtvarné performanci.
U Rekonstrukce Davida Jařaba, jenž si své „scénické oratorium“ i režíroval, je spojení s předlohou – románem Eliase Canettiho Zaslepení – přece jen zřejmější. I zde však slouží příběh knihomola Krause (Roman Zach), kterého manželka, dříve jeho uklízečka (Eva Leinweberová) vytlačí za pomoci svého fašizoidního milence (Martin Finger) z bytu, především průzkumu, jakými prostředky lze na jevišti zpřítomnit manipulaci, násilí a odlidštění. Přitom se uplatní i prazvláštní obří rekvizity – třeba basový pozoun se čtyřmetrovou troubou-carem či „aleaordofón“ – kostra jehlanu s kyvadlem-sekerou, na jehož závěsu jsou křidélka brnkající o struny i činel tlukoucí do plechového barelu. Odlidštěníčlověka, jeho zloutkovatění, splývání jeho života se jsoucností nástrojů a věcí je demonstrováno s patafyzickou názorností a notnou dávkou ironie. Například Krausova žena, toť jeden kašírovaný velezadek.
Inscenace, o nichž je řeč, většinou dospívají k významům zdůrazňováním věcnosti divadelních znaků. Demonstrování, ukazování, předvádění dominuje nad sdělováním příběhu či myšlenky. Smysl inscenací zprostředkovávají spíše smysly než racio a intelekt. A to i u tak verbální hry, jakou je dramatizace Bernhardovy novely Staří mistři, na níž se spolu se Svatoplukem Jelínkem podílel režisér Dušan Pařízek. Přesto mi jako divákovi vadilo, že i pře vynikající herecký projev Karla Rodena (v roli emfatického stěžovatele Regera) a sympatickou uměřenost Mariana Rodena (v roli Regerova karikujícího zrcadla Irrsiglera) bylo špatně rozumět, co herci říkají. Vždyť jde o jednu velkou litanii, jak zhoubné je umění, které pomáhá člověka socializovat, a tím s ním – dle Regerových představ – manipuluje a obestírá ho lží. Anebo že by tvůrci chtěli onou „nečitelností slov“ zdůraznit, že i ony jsou spíše animálním vyjádřením bolesti a radosti života než nástrojem hledání smyslu?
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas 20. září 2004
|
|