Houser
DIVADLO ANEB REKONSTRUKCE
|
|
|
Jednou z posledních premiér v Divadle Komedie je surreálně laděná scénická povídka, nastiňující příběh profesora Richarda Krause – člověka rozdrceného okolním světem, na jehož náraz nebyl připraven. Celá inscenace je potom pokusem rekonstruovat poslední okamžiky jeho života. Okamžiky, ve kterých se profesor rozhodl spáchat sebevraždu jako jedinou možnost úniku před okolím, které v jeho představách vykvasilo do groteskních rozměrů raných filmů Davida Lynche. Dovolila to skutečnost, že svět obklopující Krause je – a to je moment dávající příběhu nadčasový rozměr – zabydlen postavami, které sice samy nevytvářejí možnost zločinu, ale v okamžiku, kdy se naskytne, jsou ochotny ji využít. Konfrontace s bezbrannou postavičkou učence nasvítí nejistou a hloupou služku do podoby kruté a svévolné zrůdy nebo malého podvodníčka Rybku umocní na zločince schopného obětovat tisíce životů pro svůj absurdní sen.
Původní drama Davida Jařaba vychází z knihy nositele Nobelovy ceny Eliase Canettiho. Canettiho román Zaslepení (dvojznačný název odkazuje k ústřední postavě i k lidem z jeho okolí) se stal pro svoji intuitivní analýzu fašizace společnosti obžalobou lidské povrchnosti a neschopnosti obětovat se ušlechtilým, ale nehmotným cílům. Snad pro tu latentně obsaženou žalobu v předloze rozhodl se David Jařab přenést Krausovo drama do soudní síně a postavit profesorovu osobu před soudce-předsedu-dirigenta. Vasil Fridrich je v roli předsedy monumentálně nízký. Jakoby se na jeviště zatoulal přiopilý starosta z vesnické zábavy – ovšem nenechme se mýlit, jeho samolibost a nabubřelost („Dovolte mi, abych citoval sám sebe.“) dokáže vzbudit u ostatních přirozenou autoritu. Asi nejzřetelnější je to u obžalované i žalující zároveň, Krausovy služky Rózy, která v něm vidí absolutní koncentraci „mužného chlapáctví“. Rózu Tittelbachovou hraje Eva Leinweberová a hraje ji fantasticky – od své postavy zaujímá mírný odstup dovolující chování Rózy chvílemi mírně relativizovat vlastní (nehereckou) osobností a jindy zase groteskně přehnat beze strachu z přílišného patosu. Vezmeme-li v úvahu, že i ostatní herecké výkony jsou bravurní, zůstává jediným problémem Roman Zach v roli profesora Krause. I když chápu křehkost ledu, na který se pouštím, zdá se mi, že jeho statičnost a neproměnnost není režijním záměrem, ale hereckým nedostatkem. Markantní je to v okamžiku, kdy na sebe bere dvojroli obou bratrů; velké finále, ke kterému směřuje celé drama – setkání zmateného a paranoidního profesora se svým bratrem Karlem, jenž se „po vzoru“ všech ostatních neubrání zneužít profesorovy situace, tak vychází naprázdno.
Každopádně; dění na scéně se nebrání logicko-příčinným vztahům a postupům, jen jsou do textu hlouběji vnořeny a vlastní divácký zážitek nespočívá pouze ve vnímání dramatického děje, ale i v jeho odhalování a rozkrývání. Jednou z takových hůře dešifrovatelných rovin může být i hudba Petra Haase. Krátké, jakoby znělkovité hudební vstupy na tenorový a basový pozoun v sobě nesou řád i zmatek, stejně jako symbol dramatu Aleaordofon – mystický hudební nástroj a šibenice profesora Krause. Ostatně řád versus chaos je leitmotivem celé inscenace.
|
|
|
|
MiM, Houser 21. října 2004
|
|