Magazín Lidových novin
GARDEROBIÉRKA, TY LODIČKY CHCI ROZCHODIT ANEB OBLÉKÁNÍ HERCŮ PŘED PREMIÉROU
|
|
|
"Prosím tě, spravíš to?" Kostýmní výtvarnice Kateřina Bláhová mi podává perlový náhrdelník, který se přetrhl těsně u zapínání. Za tři dny má mít
premiéru v pražském divadle Komedie hra rakouského dramatika Thomase Bernharda U cíle a Daniela Kolářová alias Matka chce zkoušet už
s perlami na krku. "Ale jo," koukám na šňůru s bílými perlami a uchyluji se do garderobiérny. Hlavou mi bleskne nápad. Na původní niť navazuji ještě jednu a tu pak přichytnu do zapínání pomocí zhruba šesti uzlíků. Zkouška představení U cíle má začít v deset. U popelníku na chodbě před vstupem na jeviště postává režisér Arnošt Goldflam. Je nervózní: "Víte, člověk by si mohl říct, je to jen divadlo. O nic nejde. Ale tohle já neumím." Vanda Hybnerová alias Dcera, v černých kalhotách a šedé košili (teprve při zkoušce zjišťuji, že její oblečení je kostým!), se shání po lžičce. Saša Rašilov (Spisovatel dramatických děl) dobíhá na poslední chvíli. Daniela Kolářová už v kostýmu (dlouhé šedé lesklé šaty, černý přehoz, šátek na hlavě) odkládá nedokouřenou cigaretu na popelník. Prosím vás, můžete mi vzadu odstřihnout tu cedulku? Vylézá mi ven," říká tiše garderobiérce divadla Heleně Pošíkové.
Na generálku se trousí, jak je zvykem, herečtí důchodci. Nervozita v zákulisí stoupá - nedorazila nápověda, mobil má vypnutý. Nakonec situaci zachraňuje Hynek Chmelař (ve hře pronese jen jednu větu). "Tak děcka, můžeme začít," odstartuje zkoušku Arnošt Goldflam.
Žehlička a šicí stroj
Garderobiérna se v divadle Komedie nachází na opačném konci chodby, pokryté žlutým linoleem, než herecké šatny. V první místnosti stojí žehlicí prkno a šicí stroj, v druhé je pračka, tyče na sušení prádla a šatna, v níž visí kostýmy seřazené podle her, jež se tady uvádějí. Paní Pošíková má navíc sešit, do kterého si zapisuje, co který herec a v jakém kuse má na sobě.
Vždycky jsem si myslela, že kostýmy stejně jako rekvizity zrovna nezáří čistotou. Jednou jsem viděla tehdy ještě v Tylově divadle jakési představení, kde herec usedal na červenou plyšovou pohovku. Jakmile dosedl, zvedla se z ní v záři reflektorů oblaka prachu. To je také jediné, co jsem si z té hry zapamatovala. Z omylu mě vyvede Helena Pošíková, která jako garderobiérka pracuje už patnáct let: po každém představení se šaty herců včetně ponožek vyperou. Žehlí se až před představením, aby vypadaly co nejlépe. Nikdy by mě nenapadlo, že na ramínku se s vyžehlenou košilí může něco stát. "Na jedno představení musím vyžehlit jedenáct pánských košil," říká mi paní Pošíková. Ve větších divadlech mají své garderobiérky na pánskou i dámskou část šatníku, tady na všechno stačí jedna.
Nemůžu to dopnout
Většinou se části hereckého ošacení kupují po secondhandech (košile nebo béžové kalhoty pro Sašu Rašilova) či nechávají šít (dvoje šaty Daniely Kolářové). Honosnější kostýmy si pak divadlo Komedie půjčuje od větších divadel. Kolem šesté večer (představení začíná v půl osmé) oblečení doneseme hercům do šaten. Pokud je to nutné, garderobiérka jim do šatů pomáhá. Ve hře U cíle se každý obléká sám. Když pozoruji, jak si Daniela Kolářová elegantně uvazuje šátek na hlavě, v duchu si gratuluji, že po mně něco podobného nechce - jsem si jistá, že by díky mému umu nevypadala jako elegantní dáma, ale spíš jako šašek.
S paní Pošíkovou musíme být připravené nejen před začátkem zkoušek, ale i o pauze, kdyby herci měli nějaké připomínky k oblečení. Saša Rašilov nemůže zapnout pásek. "Pro tlustý lidi tu nic nemáme," směje se Helena Pošíková. "Tak já si zatím půjčím jeden od vás," nenechá si nic líbit herec. Také mu musíme zkrátit kalhoty. Daniela Kolářová si zase stěžuje na zapínání perlového náramku - kupujeme tedy troje perly na gumičkách.
"Já ty boty nechala v Brně," běduje kostýmní výtvarnice Kateřina (koupila béžové boty pro Sašu Rašilova) a pobíhá po chodbě. Sama má na sobě bílé lakové lodičky bez podpatku - v duchu si říkám, že něco takového bych si na nohu v životě neobula. Nakonec se ukáže, že béžové polobotky jen někam zašantročila - na premiéře pak má Saša Rašilov stejně na noze modré sandály. A vyjde také najevo, že výtvarnice ony lodičky jen roztahuje pro Danielu Kolářovou, kterou tlačily. S botami v prvním dějství není spokojená ani Vanda Hybnerová - prý moc klapou. Doneseme jí vybrat z několika párů, nakonec si zvolí modré bačkorky. Odpoledne je přestříkáme našedo, aby ladily s jejím kostýmem.
Kam s ním?
Nová práce přichází o přestávce mezi prvním a druhým dějstvím. Kožichy, svatební šaty a šedý kostým, jež v první půlce představení visí na řetězech vzadu jeviště, se musí přendat do kufrů (na každém je nálepka, co se do něho má uložit), aby je v druhé části Dcera a Služka (Gabriela Míčová) mohly na jevišti vybalit. Paní garderobiérku pobavím, když marně zápasím se zámkem kufru. "Vy jste nejezdila na pionýrské tábory, co?" "Jezdila, ale s batohem." Na řetěz také věším papírový kabát (musely jsme ho během první části zkoušky slepit), jejž Matka na konci hry zapálí.
"Tak co, máte nějaké umělecké připomínky?" ptá se mě Arnošt Goldflam. Nemám. Zato je má Dušan Pařízek, ředitel divadla Komedie a režisér v jedné osobě. Po zkoušce, kdy se všichni sejdou u jeviště, se mu nelíbí výrazné světlo. Upozorňuje i na to, že během premiéry se budou lidi pravděpodobně smát, tak ať na to herci myslí. Arnošt Goldflam zase Vandu Hybnerovou naviguje, jak má hrát Dceru.
Mimochodem jediný režisér oslovuje herce křestním jménem, jinak v Divadle Komedie panuje hezký zvyk, že všichni se oslovují "paní" nebo "pane" a příjmením. "Tu Dceru hraješ moc jako blázna. Ale ona může být vynikající spisovatelka, která píše skvělé povídky. Možná o své matce..." říká Vandě Hybnerové režisér. Představení jsem včetně premiéry viděla čtyřikrát. Do té doby jsem netušila, že pokaždé ho herci hrají trochu jinak.
Když se paní Pošíkové svěřuji, že detailů, jako je stín na tváři Daniely Kolářové na začátku druhého dějství (scéna se zase musí přesvítit), bych si nikdy nevšimla, jen se směje. "No, a já zase hlídám, jestli má každý pěkně vyžehlenou košili."
U cíle
Na premiéře se ten perlový náhrdelník nepřetrhl. I nápověda fungovala. Jen já jsem ke své smůle seděla vedle silně podnapilého holohlavého mladíka, jenž se napřed válel po ženě sedící vedle něj. Pak jsem ho musela upozornit, ať je zticha. Nakonec naštěstí usnul.
|
|
|
|
Eva Hlinovská, Magazín Lidových novin 15. října 2004
|
|