Lidové noviny
JISKRA NADĚJE V BERNHARDOVĚ PUSTINĚ
|
|
|
DIVADLO
U cíle nepatří k tvůrčím vrcholům rakouského dramatika Thomase Bernharda, ale nepostrádá jeho sugestivně výmluvný výraz, ani jeho chmurné vidění světa. Režisér Arnošt Goldflam, který hru nastudoval v Divadle Komedie, učinil vše pro to, aby ji zbavil jisté statičnosti.
První část v souladu s autorem rozvíjí vztah, přesněji řečeno vládu Matky nad Dcerou. Nemají jména, spíše než charaktery jsou to instituce.
Daniela Kolářová tokem nekonečného monologu, opakovanými vzpomínkami, reflexemi, ataky formuluje svůj panovačně misantropický názor na všechny a všechno, v pyšné monumentalitě až monstrózní. Ve své suverenitě ani na okamžik nezakolísá, jakoby šlo o dobře naučenou roli, při jejímž mechanickém výkonu jí vyhublá tvář ustrnula v ironickou grimasu. I Dcera Vandy Hybnerové nosí masku - masku tupé, mlčenlivé a rezignované podrobenosti. Herečka má k dispozici minimum slov, avšak občasnými vybočeními, úlety, zlomyslnostmi vytváří čitelný mimický komentář. Agresivním chováním ke služebnému Děvčeti (Gabriela Míčová) si odreagovává vlastní ponížení. V její povolnosti tušíme zárodek vzpoury.
Latentní napětí dostává konfliktní náboj očekávanou návštěvou Spisovatele dramatických děl, jehož Matka - ať už omylem či potměšilým záměrem - pozvala k pobytu u moře. Dcera s tímto narušením navyklého životního chodu spojuje naději na změnu.
Příchod hosta proměňuje vzhled a chování obou žen. Matka za pomoci líčidel viditelně omládne, vdovskou upjatost vystřídá vzdušná elegance a inkvizitorskou nemilosrdnost vstřícná koketérie. Dcera vymění služební uniformu za neméně neslušivý námořnický oblek, v němž vypadá jako přestárlá žákyně, její tvář se rozzáří nešikovným obdivem k úspěšnému mladému autorovi. V překvapivém podání Saši Rašilova je to paradoxní učitel.
Při Matčiných nediskrétních otázkách se zajíká rozpaky, stydlivě skrývá tvář do dlaní, lopotně se snaží formulovat své dojmy a pokusy o názor. V kontrastu s Matčinou suverénní, leč sterilní výmluvností působí jeho nejistota jako hledání pravdy, tedy projev života. Sice klopýtavého a plného pochybností, ale neztrácejícího dosud perspektivu.
Režisér Arnošt Goldflam oživil statičnost Bernhardova dění dramatizací vztahu mezi Matkou a Dcerou, gradací Dceřiny aktivity a zejména přehodnocením Spisovatelovy funkce. Spolu s příkladem zesnulého Otce (Hynek Chmelař), jehož duch nenápadně obchází pláží a navazuje němý kontakt s milovaným dítětem, působí pozvaný-nezvaný host jako podněcovatel změny. Čitelnost interpretačního posunu, který se obešel bez zásahu do textu promluv, si režisér zajistil promyšleným použitím vnějších prvků. Množství šatstva, zavěšeného zpočátku v pozadí vyprázdněného jevištního prostoru a pak pracně přemisťovaného v nesčetných kufrech, vyjadřuje mrtvolné panství zbytečných věcí a úmornou opakovanost zmechanizovaného bytí.
Posléze zůstává jediný, těžký a nevzhledný kabát, znak umrtvující konvence, který Dcera na znamená vzpoury podpálí. Je to ovšem akt pouze symbolický, ale dobře připravený všemi souvislostmi. Do Bernhardovy pustiny vnáší alespoň jiskru naděje.
HODNOCENÍ LN: *****
|
|
|
|
Zdeněk Hořínek, Lidové noviny 26. října 2004
|
|