Hospodářské noviny
KOLÁŘOVÁ V BERNHARDOVI HYPNOTIZUJE DIVÁKY
|
|
|
Distingovaná dáma sedí na kovové židli a hovoří. Pečlivě artikulovaná slova se valí k uším její dcery, která mlčky sedí u stolu s matkou a jen občas odběhne, aby pomohla služce s balením zavazadel...
Divadlo Komedie uvedlo před několika dny v české premiéře hru Thomase Bernharda U cíle, a přineslo tak na domácí jeviště jeden z vrcholů rakouské dramatiky 20. století. Z posledních let stačí uvést inscenace Ritter, Dene, Vosss, Divadelník a Náměstí hrdinů či Před penzí, abychom si připomněli, jak pozoruhodnou rezonanci nacházejí Bernhardovy texty v našem prostředí.
A třebaže drama U cíle se neodehrává ve spisovatelově nenáviděném Rakousku, nýbrž v Nizozemí, také v něm je nemilosrdně a s fascinující urputností zobrazen svět odcizení, neexistujících vztahů a ztracených perspektiv. Sterilní svět, kterému umělec v bezmocnosti přihlíží, protože ho nemůže změnit, ale jen s trpkým zadostiučiněním popsat.
Režisér Arnošt Goldflam při inscenování Bernhardova textu volí výrazně tragikomickou notu. Závažnost obou základních témat hry, traumatizujícího vztahu matky a dcery a role dramatika v současné společnosti, odlehčuje akcentem na směšnou bezmocnost protihráčů ústřední hrdinky. Dlouhý tok slov i celkovou mrazivou atmosféru jemně zlidšťuje, prošpikovává drobnými scénickými detaily, hrou s nečekanou rekvizitou. Třeba když matku a dceru usadí na obludně zvětšené židle, aby tak ještě znásobil pocit jejich cizoty, nebo když mladému nadějnému dramatikovi vloží do zavazadla skutečné střepy namísto knihy s Kleistovou hrou Rozbitý džbán.
Velká tíha úkolu poprat se s Bernhardovým dramatem ovšem spočívá na bedrech herců, především Daniely Kolářové v hlavní roli Matky. Je doslova hypnotizujícím zážitkem sledovat, jak herečka s chladnou věcností, ironií i s trýznivým napětím interpretuje nesnadný text. Předlouhé minuty sedí takřka bez hnutí a zasypává nás přívalem vět s několika vracejícími se motivy.
Matčin monolog i útržkovité dialogy s dcerou či s mladým dramatikem skrývají v podtextu zhnusení, nenávist vůči všem i sobě samé. Přibližuje nám svůj život po boku nenáviděného muže - majitele ocelárny, za něhož se provdala ze zištných důvodů. Nemilovala ho, ošklivil se jí, podobně jako postižený syn, který zemřel v útlém věku. Ani to ji však nezbavuje vědomí nadřazenosti. Svou pozornost a touhou demonstrovat převahu a sílu obrací k dospělé dceři. Daniela Kolářová jako Matka podává jeden z vrcholných výkonů své kariéry a možná jeden z nejsilnějších v kontextu současného divadla.
Vanda Hybnerová v roli dospělé Dcery, upnuté do takřka dětských šatů, po většinu času němě naslouchá, otupělou podřízenost kompenzuje občasným výkřikem nesouhlasu a vzdoru. Nerovný souboj dvou žen je v závěru první poloviny inscenace narušen příchodem hosta. Ke škodě věci Saša Rašilov pro svou roli v kontextu inscenace nenachází vhodnou polohu. Zveličované rozpaky, koktání a neschopnost dovyslovit myšlenku z něj činí nevyvedenou karikaturu umělecké i lidské bezmocnosti.
I přes tento handicap se novinka v pražském Divadle Komedie řadí k tomu nejlepšímu, co je na pražských scénách momentálně k vidění.
Thomas Bernhard: U cíle. Divadlo Komedie, Premiéra 9. 10. 2004
|
|
|
|
Saša Hrbotický, Hospodářské noviny 26. října 2004
|
|