Mladá fronta dnes
RADIKÁLNÍ SPISOVATELKA ELFRIEDE JELINEKOVÁ
|
|
|
Podivný život radikální spisovatelky s českým příjmením a Nobelovou cenou za literaturu
Podle Vatikánu je Elfriede Jelineková, letošní laureátka Nobelovy ceny za literaturu, "obscénní spisovatelka". Kritika z těchto míst ale autorku neurazí. Absolventka klášterní školy už jako malá vyhlásila katolické církvi válku.
Elfriede je dvanáct. Každý všední den je do půl páté v klášterní škole, pak ji vyzvedne matka a jdou domů cvičit. Na klavír, na kytaru, na housle, na violu nebo na příčnou flétnu - zkrátka na jeden z hudebních nástrojů, které musí dítě, podle matky budoucí zázračné dítě, zvládat. Jenže doma se člověk může soustředit jen stěží, když se o prostor dělí s otcem, který má postupující stařeckou demenci a už léta neopustil byt.
V téže době si jeptišky všimly, že je malá hudebnice až příliš neposedná. Všude běhá, zlobí, navíc si maluje oči pastelkami. Její duševní stav mají přezkoumat na dětské psychiatrické klinice. Doktoři tvrdí, že dítěti nic nechybí. Ano, tehdy ještě byla Elfriede Jelineková v pořádku.
V jedenadvaceti letech se zhroutila. Právě složila zkoušky na konzervatoři ze hry na varhany, udělala maturitu na gymnáziu a dostala se na vysokou školu. Ale jednou ráno jí strach nedovolil vyjít na ulici. Zůstala rok zavřená mezi čtyřmi stěnami a začala psát.
Proti všem
Minulou středu oslavila nejslavnější rakouská spisovatelka 58. narozeniny. Bezpečí svého vídeňského bytu v poslední době opouští, jen když je to nezbytně nutné, a lidí, se kterými se pravidelně stýká, ubývá. Vesměs vyprávějí, že Elfriede působí stále sešlejším dojmem. Ani pro Nobelovu cenu si nepřijela osobně. "Nejsem fyzicky nemocná, spíš psychicky se necítím dobře," vzkázala do Stockholmu.
Není divu, že cítí únavu. Od jedenadvaceti let usilovně píše básně, divadelní hry, romány a eseje, ve kterých bojuje proti celém světu. Kritizuje vše, co jí odjakživa obklopovalo, Rakouskem počínaje přes katolickou církev, muže obecně až po vlastní matku. Někteří ji za to obdivují, ale většina Rakušanů jí nemůže přijít na jméno. Pro ty, kteří žijí mimo hlavní město, je symbolem vídeňské zkaženosti. A fakt, že dostala nejvyšší cenu za literaturu, jim je jasným důkazem pokřivenosti současného světa. Říká se přece, že na ni padla volba proto, že už dlouho nepřišla na řadu žena, navíc prý chtěla komise tentokrát ocenit někoho kontroverzního.
Vídeňská literární teoretička Ursula Kubes-Hofmannová, vzešlá ze stejné generace "osmašedesátníků" jako ona, takové řeči nemá ráda. "Jelineková tu cenu dostala za jedinečnou literaturu," tvrdí. "Její práce je jazykově naprosto unikátní. V každém svém novém románu přijde s nějakým jiným jazykovým trikem," říká její překladatelka do češtiny Jitka Jílková.
Jenže právě její obliba v jazykových hříčkách dělá těžkou hlavu všem překladatelům. Pro Jílkovou je nejtěžším autorem, s kterým se kdy setkala. Román Milovnice jí vězel v počítači deset let, než ho dokončila. Nedávno se pustila do překladu románu Slast, ale po padesáti stránkách to musela vzdát. "Její jazykové hry často stojí třeba na tom, že slova zní podobně, ale mají jiný smysl. Než vás k tomu napadne český ekvivalent, zešílíte," říká. Právě to je jedním z důvodů, proč vyšly v češtině zatím jen dvě její knihy.
Je to o tobě, mami
Češi ji znají hlavně díky zfilmovanému románu Pianistka. Byl to jeden z nejskandálnějších filmů, který kdy v českých kinech šel.
Hlavní hrdinka, asi čtyřicetiletá Erika Kohutová, vyučuje klavírní hru na Vídeňské konzervatoři. Stále ještě žije se svou starou matkou, kterou nazývá "inkvizitorem a popravčí četou v jedné osobě". Sice ji nenávidí (několikrát ji dokonce fyzicky napadne), ale spí s ní v jedné posteli. Nešťastná hrdinka navštěvuje pánské pornokabinky, šmíruje milenecké dvojice v autech, ale sama není schopná jiného než sadomasochistického pohlavního styku.
To všechno by se snad ještě vešlo do rámce postmoderního románu, kdyby to nebyla - alespoň do určité míry - autobiografie. Jelineková studovala stejně jako její hrdinka klavír na Vídeňské konzervatoři. Stejně jako ona musela jednoho dne doprovodit svého otce do sanatoria pro duševně choré. Tak jako Pianistka, žila i Jelineková (už dávno vdaná) dál se svou upjatou a tyranskou matkou, která by věkově mohla být její babičkou.
Co však je na tom všem nejšílenější: v době, kdy Jelineková Pianistku napsala a vydala, sdílela ještě se svou matkou jeden byt. "Nikdo nechápal, proč s ní Elfriede ještě žije, když je matka tolik proti ní," říká Ursula Kubes-Hofmannová. Nikdy se nadobro neodstěhovala do Mnichova za svým manželem, protože jí matka potřebovala ve Vídni.
Olga Jelineková je už čtyři roky po smrti. Když Elfriede před dvěma týdny získala Nobelovu cenu, ptal se jí jeden rakouský literární kritik, co si myslí, že by na to říkala matka. A odpověď? "Nejspíš by řekla, že je hrdá, že vychovala tak šikovnou dceru, a pak by na mou adresu utrousila nějakou opovržlivou poznámku."
Výchova dívek v Rakousku
Jak se na správné Vídeňáky sluší, mají i Jelinekovi české předky - píše se v jejím životopisu to, co je z jejího příjmení jasné každému Čechovi. Jelínkovi byli Židé z jižní Moravy. Když se Elfriedin dědeček usadil v kosmopolitní Vídni, nechal se pokřtít a oženil se s katoličkou.
Částečně také díky tomu neskončil Elfriedin otec za války v koncentračním táboře. Další šťastnou okolností mohlo být to, že byl Friedrich Jelinek talentovaný chemik a říše ho potřebovala. Především ho však chránilo "smíšené manželství" s Němkou Olgou. Její rodina kdysi patřila k vídeňské honoraci, ale po válce nezbylo víc než sedm domů ve Vídni, dvě vily na venkově a pár cenných papírů.
"Málokdo měl tak těžké dětství jako já," postěžovala si jednou Elfriede Jelineková se svou obvyklou dávkou nepokory. Když se narodila, měli už rodiče nejlepší léta svého manželství za sebou. Otci bylo šestačtyřicet a čím dál tím víc ho pohlcovala Alzheimerova choroba. Už zapomínal, pletl si názvy věcí a jména lidí, často netrefil domů a manželka s malou dcerou ho museli hledat po Vídni.
Matka Olga byla jen o čtyři roky mladší než on a energie měla za oba. Jako účetní živila celou domácnost a se stejnou pedancí dohlížela i na to, aby Elfriede dostala správnou vídeňskou výchovu - v hlavě aby měla hudbu a v srdci Boha. Neušetřila ji ani baletu.
Jenže přísná katolická výchova nenesla očekávané plody. I když se Elfriede učila skvěle, jeptišky si matce neustále stěžovaly na její chování. Elfriede tenkrát nechápala, proč chodí do třídy se samými děvčaty a proč si nemůže o přestávce číst komiksy.
Už jako dospělá na klášterní výuku vzpomíná ve svém eseji: Jít do školy, to je jako jít na smrt. "Modlitba je to, co se v klášteře počítá, aby se udělal dojem na Boha. V klášteře jsem se naučila nasazovat a snímat pobožný výraz ve tváři, podle toho, jak se to hodilo."
Mnohem víc na ni zapůsobila otcova péče. "To on mě naučil hru se slovy a kouzlo argumentace," řekla před deseti lety v rozhovoru pro francouzský Nuits Blanches. Ve svém životopise však suše konstatuje: "Z mého otce, inteligentního člověka, se stal debil. A to mu já jako dcera nikdy neodpustím."
RÁMEČEK:
Taky nemáte rádi Jelinekovou? Volte Haidera!
Byla to první Nobelova cena za literaturu pro Rakousko a velký den pro Vídeň, která už dávno není evropskou kulturní mocností. Ta cena měla jen jednu vadu - že ji dostala Elfriede Jelineková.
Kancléři Wolfgangu Schüsselovi prý stydl úsměv na rtech, když jí gratuloval a Jörg Haider rovnou řekl, že nechápe, proč by měl blahopřát staré komunistce.
Ona všechny politiky, kteří jí posílali gratulace, obvinila z neupřímnosti a vzkázala jim: "Ta cena rozhodně není květinou v klopě Rakouska."
Právě Jörg Haider a jeho strana Svobodných stejně jako lidovec Wolfgang Schüssel jsou symboly státu, který Jelineková nenávidí. Ale odpor k vlasti je ve vídeňských levicových kruzích normální. Před ní stejně nekompromisně svou zemi nešetřili spisovatelé Robert Musil, Thomas Bernhard nebo Werner Schwab.
Co Jelinekové a spol. Rakousko vlastně udělalo?
"Má dojem, že je to zem nalakovaná na růžovo, která hnije pod povrchem," tvrdí Hofmannová. Lidé prý tu nemají rádi přistěhovalce a vzorní manželé doma bijí svoje ženy. Katolicismus je v alpské republice skoro státním náboženstvím a přitom se na kněžských seminářích natáčí pornografie. A všichni dohromady se tváří, že Rakousko bylo první obětí nacistického Německa, přestože s ním většina Rakušanů vesele kolaborovala.
Jelineková byla skoro dvacet let členkou Rakouské komunistické strany, vystoupila teprve v roce 1991 a nikdy svého členství nějak zvlášť nelitovala.
Nejvíc rozruchu ale způsobila její hra Burgtheater o Paule Wessely, rakouské Adině Mandlové, která hrála za války v nacistických propagandistických filmech a udržovala blízké kontakty s nacisty. Na druhou stranu také ukrývala ve svém bytě dvě židovské rodiny a po válce byla v Rakousku snad ještě populárnější než před ní.
Způsob, jímž tuhle málem národní hrdinku ve své hře odsuzuje, nadělal Jelinekové spoustu nepřátel mezi lidmi, kteří o ní předtím nikdy neslyšely. Úřady hru zakázaly hrát.
Když jí konečně povolili, zakázala zase ona všem státním divadlům uvádět veškeré její hry. Poprvé na protest proti tomu, že se v Korutanech stal hejtmanem Jörg Haider. Podruhé kvůli koalici lidovců s haiderovci.
Paradoxní je, že ona sama vlastně Svobodným pomohla během jejich předvolební kampaně v Korutanech. Venkov byl polepený plakáty: "Taky nemáte rádi Jelinekovou? Volte Svobodné!"
Isabelle Huppertová a Benoit Magimel, nešťasní milenci z filmu Pinaistka. Mladý žák se do své učitelky klavíru zamiloval, problém je v tom, že ona je masochistka.
Radikální feministka s rudými rty bojuje proti mužům, kteří uzurpují své ženy, i proti ženám, které si to nechávají líbit.
Komunistka. Alespoň tomu bylo tak, než v roce 1991 vystoupila ze strany. Levicová tradice je v rodině. Dědeček, původem český Žid, vlastnil stranickou legitimaci rakouské socialistické strany s číslem 6.
Bojovnice proti rasismu. Jelinekové se nelíbí, že Rakousko přijímá stálé méně přistěhovalců.
|
|
|
|
Zuzana Janečková, Mladá fronta dnes 27. října 2004
|
|