Nedělní svět
DALŠÍ BERNHARDOVSKÁ LITANIE
|
|
|
Divadlo Komedie v režii Arnošta Goldflama uvádí první české nastudování hry U cíle
Inscenace her rakouského dramatika Thomase Bernharda jsou u nás vítány jako velké divadelní události. Není divu, vždyť se k jeho náročným textům ovládaným diktátorskými postavami plnými vášnivé zloby, které obvykle kontruje zranitelnost až dojemná, hlásí výjimeční režiséři. J. A. Pitínský, Dušan D. Pařízek, Juraj Nvota, to všechno jsou elitní jména. K režisérské špičce patří také Arnošt Goldflam, který nastudoval první české uvedení hry U cíle v pražském Divadle Komedie.
Pekelný teror Matky
Text se odvíjí od patologického - jak u Bernharda jinak - vztahu diktátorské Matky a podrobené Dcery. V první části textu se obě chystají na cestu, druhá polovina se už odehrává v Katwijku, v domě u moře, kam takto společně jezdí už 33 let. S předlouhou řadou šedivých kufrů plných šatů, které jsou pro ně stejně neodložitelným přívažkem jako stíny vlastní minulosti, bezmocně těkají tam a zpátky do svého domova. Jejich společnost je tentokrát výjimečně obohacena o mladého dramatika.
Goldflam zvolil tragikomickou, krajně expresivní stylizaci. Scéna (Tomáš Rusín) je jednoduchá, ale o to metaforičtější. Matka se panovačně roztahuje na naddimenzovaných železných židlích, Dcera bezradně, jako velké dítě, klátí nohama. Bíle vykrytou, barevně nasvětlenou zadní stěnu zdobí řetězy s visícími obleky - poněkud traumatizující podoba šatníku.
Jevišti vládne Daniela Kolářová coby Matka, jejíž vůdčí postavení se odráží v obsažnosti jejího textu. Nekonečnými litaniemi, ve kterých se jako ve víru točí několik motivů. Ty se stále vracejí, stejné, pozměněné nebo rovnou popřené, a Matka v nich ironizuje jednak nenáviděného mrtvého manžela, jednak stav a poslání dramatické literatury.
Kolářová vyniká v zahořklých sarkastických polohách, které jsou pro ni v posledních letech typické. Čas od času zableskne jiskra polidšťujícího spravedlivého rozhořčení. Herečka víceméně neodhaluje Matčinu zranitelnost. O jejím charakteru není pochyb. Je sice závislá na dceři, ale její existenci chápe tak, že ji porodila sama pro sebe. Ze stejného důvodu, aby mohla projevit svou sílu, potřebuje k životu dramatika.
Není důvod ji litovat a chápat. Je sama ve svém pekle a má sílu stáhnout do něj i ostatní. Dceru k sobě připoutává terorem slov - jednou ji přinutí pokleknout, podruhé ji ztrapní před hostem, když nejprve vyzdvihne její pěvecké vzdělání, ale když se Dcera nadechne k prvním tónům písně, shodí její umění opovržlivým mávnutím ruky.
Pod prahem vnímání
Tragikomika nepatří k démonické Matce, doprovází ty ponížené. To Dcera (výborná Vanda Hybnerová) předvádí škleby a tiky a neuroticky si sliní pramen vlasů, který jí padá z účesu. To jejich rozpačitý, postupně umlkající host (Saša Rašilov) přijde k újmě, když služka praští o zem jeho zavazadlem, ve kterém měl místo Kleistova Rozbitého džbánu džbán skutečný.
Neúnavnou Danielu Kolářovou obklopují výborní spoluhráči, což je nutno říci i o němé roli slabomyslné služky (Gabriela Míčová). Ta se jediná, zřejmě díky svému krátkému rozumu, dokáže v Matčině přítomnosti naplno smát.
Forma se stává podstatou sdělení - neustálé přemílání stejných námětů zastavuje čas a zahání jakékoli napětí. Z jeviště se valí pocity bezútěšnosti, samoty, nemožnosti cokoli změnit. Bernhardovy hry jsou tíživé a poněkud exkluzivní, pro mnoho diváků jistě pod prahem vnímaní. Dramaturgie Divadla Komedie nevolí snadno stravitelný repertoár. Inscenací U cíle to jenom potvrzuje.
|
|
|
|
Alena Bjačková , Nedělní svět 31. října 2004
|
|