Time In Praha
Z UNDERGROUNDU POD ZEM
|
|
|
TNF - možná jste tu zkratku již někdy někde viděli. Znamená Teatr Novogo fronta a jde o společenství v Praze žijících nezávislých umělců, jednu z nejdéle existujících undergroundových divadelních skupin u nás. Slovo underground v jejich případě znamená důsledný životní a umělecký postoj, existenci a tvorbu mimo oficiální divadla i divadelní provoz a také divadelní formu. TNF založili před deseti lety Čech Aleš Janák a Ruska Irina Andrejevová. Ovlivněni tanečním stylem butó, moderními formami fyzického divadla a skupinou Děrevo rozhodli se vytvořit vlastní divadelní skupinu, jež by na tyto inspirace navazovala a rozvíjela je dál.
Zprvu pracovali v Petrohradě, po krátkém čase ale přesídlili do Prahy, odkud dodnes vyrážejí na své divadelní toulky světem. Hrají po celé Evropě, postupně kolem sebe vytvořili proměnlivou komunitu spolupracovníků, s kterými vytvářejí fyzicky i technicky náročná představení. Zaměřují se na hraní ve squattech, v rockových klubech, na náměstích či na ulici. Jejich největší devizou je syrový, drsný styl, pohybová náročnost na hranici fyzických možností a hlavně autenticita, osobní ručení. Mnohé jejich produkce se stávají legendární – Vremja durak (1994), Očima vlka (1995), Fabrika ljudi (1996), Olověná mlha (1997), Vagaobond Adam Kadmon (2000). V Praze jsme je mohli vidět v klubu Roxy, v různých squattech, kde vedli i dílny a na různých divadelních a hudebních festivalech včetně příští vlny/next wave..., Alternativy a Čtyř dnů v pohybu.
V roce 2002 se TNF rozhodli vstoupit i na klasická divadelní prkna. V Divadle Komedie připravili ambiciózní produkci nazvanou Petrouchka. Vstup to byl odvážný, ne však plně zdařilý. To, co funguje na ulici či v klubu, tedy jakási dějová neurčitost a roztříštěnost, jež TNF zvládá silou emocí a divadelních obrazů, byly v přímé komunikaci s dobře usazeným a dobře vidícím divákem brzdou. Janák poprvé více použil text, ovšem zvolil ruštinu, čímž opět většině diváků znemožnil hlubší porozumění obsahu komplikované inscenace pracující s mnoha citacemi a odkazy.
V prosinci minulého roku (5. a 6. 12.) vstoupil TNF na divadelní prkna Divadla Komedie znovu, tentokrát s inscenací Dias de las noches. Jde o radikálně přepracovanou verzi Olověné mlhy o dvou ruských emigrantech-klaunech, kteří v polovině sedmdesátých let dvacátého století smutně přežívají v barech a ulicích Buenos Aires. Janák s Andrejevovu a dalšími dvěma herci využívají obrazů, jež jim vynesly v původní verzi nejvíc úspěchů, a doplňují je klaunskými vstupy a komentáři a několika novými výtvarnými scénami. Převádějí do ucelenějšího divadelního tvaru to, co na ulici bylo syrové, ale roztříštěné. Spoléhají jak na své herecké kvality, tak na možnosti světelné i zvukové techniky uzavřeného sálu. Část používané hudby složil nově Vladimír Franz, část pochází z dřívějška. Pro diváky, kteří TNF neznají, jsou Bohové nocí jistě vzácné seznámení s pražskými (dnes už evropskými) undergroundovými hvězdami, s undergroundovým divadelním stylem a jazykem. Ti, kteří TNF znají z dřívějška jsou však zatím rozpačití. TNF v podzemním Divadle Komedie ztrácejí svou autenticitu, svou drsnost a syrovost, a sklouzávají k vnějškové efektnosti a formálnosti. Ukazuje se, že není tak snadné převést divadlo ulice do divadelního sálu. Cesta je to však natolik zajímavá a cenná, že rozhodně stojí za sledování. Možná tou „absolutní trefou“ bude na tento rok chystaná premiéra, jež by do formy fyzického divadla měla převést Matoušovy pašije J. S. Bacha.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, Time In Praha, leden 2004
|
|