Mladá fronta dnes
JAK VIDÍ ŽENSKÝ ÚDĚL NOSITELKA NOBELOVY CENY ELFRIEDE JELINEKOVÁ
|
|
|
Je třeba skutečnost přijmout, sklonit se před ní, nebo je nutné se před ní choulit, uchylovat do sebe? Toto sugestivní dilema vyslovila letošní nositelka Nobelovy ceny za literaturu, rakouská spisovatelka Elfriede Jelineková, jejíž rodové kořeny tkvějí rovněž v Čechách, v úvodu své stockholmské řeči.
Shodou okolností, zcela nekonjunkturálně, měla u nás v prosinci premiéru dvě feministická dramata Jelinekové z 80. let: Nemoc aneb Moderní ženy z roku 1984 v nastudování Činoherního studia v Ústí nad Labem v režii Viktorie Čermákové a Klára S. z roku 1981 v Divadle Komedie v Praze, režírovaná Davidem Jařabem. Šlo také o českou premiéru Jelinekové jako dramatické autorky.
Obě hry však více než hledání odpovědi na svrchu nastíněnou otázku přinášejí odpovědi dogmaticky hotové, plakátově agresivní. To platí ve větší míře o Nemoci, kde je také nepoměrně více protivné "poetické" veteše. Ženy jsou zadupány do rolí, které jim určila pánská/panská společnost. Co je žena? Fabrika na rození dětí nebo "odpočinutí válečníkovo". V ústeckém představení vidíme na bílé šikmé ploše naturalistický "porod" jedné ze dvou ženských protagonistek Carmilly (Klára Raková), při němž krom novorozeněte z ženy roznožené na gynekologickém křesle vytahuje porodník i různé "užitečné" věci. Druhá z žen, Emilly (Irena Kristeková), již by čekal úděl být mužovou ozdobou, vybídne Carmillu k úniku do upírského jinobytí, neboť k záchraně ženské autentičnosti v sarkastické nadsázce autorky jiná cesta nevede. Mužské postavy jsou vesměs sebevědomí penetrátoři a samolibí projektanti vlastního životního příběhu i osudů jiných bytostí. Stanislav Majer jako Benno i Marek Matějka v roli Heidkliffa jsou za přeháněnými vnějšími atributy mužské úspěšnosti paradoxně téměř nevýrazní. Je však otázka, lze-li hry Elfriede Jelinekové pojednávat v rámci běžné "charakterové" divadelní psychologie. Její postavy sice navenek trčí jako věšáky na ideje, ale při bližším pohledu zjistíme, že se na ně nedá nic zavěsit: jsou to spíše chrliče frází, nových dogmat, tendenčního cejchování. (Což nemusí nutně být záporná charakteristika.) Inscenace pojednaná se vší divadelní "vážností" může působit, a také působí, jako jednotvárné bušení hlavou do jednoho místa ve zdi.
Cestu k uchopení postav Jelinekové ukázala v Divadle Komedie Vanda Hybnerová v roli hlavní představitelky dramatu Klára S. Jde více o pantomimickou performanci než o pouhý herecký "výkon". V Kláře S. vždy cosi až psychoanalyticky zakopne, má-li vyřknout slovo geniální, protože ženu pološíleného skladatele Roberta Schumanna našlapali muži a "jejich" společnost do postavení pouhé klavírní interpretky, ačkoli byla geniálně disponována pro tvůrčí komponování. Vypadává z ní jen směšné koktání. V tmavošedém postrojení s bílým krejzlíkem, jež má charakterizovat neblahý společenský determinismus, je jako Klára oblečená nejen žena usazená neustále u klavíru (její druhé já), ale také její dcera Marie.
V historické licenci do Klářina příběhu vstupuje italský dekadentní básník (a fašista) Gabriele d'Annunzio se svým harémem, který s Klárou vede spor a nepřímo ji svádí. Typický nadsamec, ne-li přímo "nadkanec", je v podání Jiřího Štrébla přesvědčivější v samolibé vnitřní řeči než v dialozích. V druhé části, jakési nepovedené stínohře, při které není téměř nic vidět, jeho mužskou nadřazenost ještě zvýrazňují typické "samčí" rajtky. Muži prýští potencí, zatímco ženy prýští dovnitř, stýská si v závěru hlavní hrdinka. Je možná nějaká náprava? Potíž je v tom, že feministická gnoze se nemíní zastavit u eliminace historických křivd spáchaných na ženách, protože zdrojem diskriminace žen je podle ní stejně jako v případě tzv. vykořisťování pracujících odcizující prokletí dělby práce. Počínaje mezilidskými vztahy a subtilními teologickými problémy konče patrně nedojde feministická ideologie klidu, dokud nebude zrušena "dělba" pohlaví a lidstvo se nevrátí zpět k androgynům, nebo ještě lépe: k hermafroditům. Ale to už bychom byli zcela ve spárech utopie.
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes 3. ledna 2005
|
|