Reflex
CAUSA ELFRIEDE JELINEKOVÁ
|
|
|
Ocenění Rakušanky Elfriede Jelinekové letošní Nobelovou cenou za literaturu, vyvolalo nadšené i rozpačité reakce ve veřejných a umělecko-kritických kruzích. S podobně ambivalentním přijetím se tvorba této autorky setkává už téměř čtyřicet let, a to i ze strany těch, kdo ji oceňují a uznávají její velikost a současně kontroverznost. Pokusme se hledat příčiny rozporuplného ohlasu, a často i agresivity a arogance, s jakou jsou dílo i sama osobnost Elfriede Jelinekové přijímány. Proč její dílo tolik irituje, děsí i přitahuje.
Elfriede Jelineková patří ke generaci spisovatelů narozených těsně po druhé světové válce, kteří byli nuceni se ve svém životě i psaní vyrovnávat - ať už s pomyslnou či skutečnou - vinou generace otců. Osud Elfriede Jelinekové je však i v těchto souvislostech atypický.
Pocit viny
Narodila se 20. října 1946 Olze a Friedrichovi Jelinekovým. Přišla na svět ve štýrském Mürzzuschlagu, kde matka pobývala na letním rodinném sídle. V tomto kraji pak Jelineková trávívala pravidelně prázdniny a je s ním silně spjata. Po celý život však žije převážně ve Vídni, kde vyrůstala v ulici Laudongasse. Výjimečným nečiní její osud doba narození, ale spíše prazvláštní rodinné okolnosti, které jsou – jak tomu u ní bude po celý život – silně propojeny s katastrofickým děním ve světě a společnosti kolem. Otec Elfriede Jelinekové měl česko-židovské předky. Na tom by ve Vídni, kam léta odcházely za prací tisíce Čechů, nebylo nic zvláštního. Výjimečný v tehdejší hrůzné a absurdní době byl fakt, že byl Friedrich Jelinek jako vysoce specializovaný odborník, chemik, využitelný pro zbrojní průmysl, a tak unikl jako Žid za Třetí říše pronásledování. Zatímco velká část jeho rodiny patrně zahynula. Je možné, že se jistý pocit viny, dle svědectví pamětníků tak častý u těch, kdo přežili, spolupodílel na propuknutí jeho duševní choroby v polovině padesátých let, v době, kdy Elfriede dospívala: „… ze dne na den se z neuvěřitelně chytrého člověka proměnil v úplného idiota. To dcera otci neodpustí.“ Friedrich Jelinek zemřel v roce 1969 na psychiatrické klinice. Spisovatelka se později vícekrát pokusila literárně zpracovat svůj vztah k otci a vlastní pocit viny za to, že se „podílela na otcově zavraždění“. (Sportovní hra, 1998). Tyto motivy obsahují zralé divadelní texty (dále též Nevadí. Malá trilogie smrti, 1999) stejně jako raná lyrika.
Neméně pozoruhodný na okolnostech narození Elfriede Jelinekové by se mohl zdát fakt, že se své matce narodila jako jediné dítě v jejích dvaačtyřiceti letech, rok po válce a skoro po dvaceti letech manželství. Je jistě hodně troufalé se takhle ptát. Ale neměla také trochu pomoci otci smířit se s vlastním životem i poválečnou realitou? Jisté je, že dominantní matka Olga Jelineková (1904 – 2001), rozená Buchnerová, pocházející z velkoburžoazní katolické rodiny, byla emancipovaná žena, která určitě jako jedna z mála žen své generace studovala na vysoké škole (Vysoká škola zahraničního obchodu). Studium nicméně po pěti semestrech přerušila. Léta pracovala v poměrně vysoké pozici: jako šéfka personálního oddělení u firmy Siemens. Přesto, jak se až banálně často stává, do své jediné dcery od útlého věku promítala vlastní nenaplněné ambice. „Pracovní“ vytížení malé Elfriede bylo od jejích tří let srovnatelné se zaměstnaností vrcholového manažera: balet, francouzská katolická školka a pak církevní škola, klavír, housle, viola, gymnázium a ve čtrnácti konzervatoř, obor varhany a zobcová flétna, posléze i skladba. Spisovatelka se k tomu později vyjádřila: “Tak příšerné dětství ve mně zřejmě nashromáždilo tolik nenávisti, že mě vymrštila jako raketa a po celý život mě žene literaturou.“
V roce 1967, kdy se otcova nemoc zhoršila, přestala Jelineková na celý rok vycházet z domu. Ukončila předčasně studium divadelní vědy a dějin umění a jediným pojítkem s vnějším světem zůstávala matka. (Jelineková byla od dětství podrobena psychoanalytické léčbě. Kvůli tomu pak teprve začala být dle vlastních slov doopravdy nemocná, a právě to nemohla matce dlouho odpustit.) Hodiny tráví před televizí, hltá detektivky, časopisy, komiksy. Perfektní znalost žánrů triviální literatury a pracovních metod masmédií později využije ve svých textech, které doslova „staví“ formou koláže a montáže citátů z médií, z vysoké i nízké literatury, z filozofie i pornografie. V témže roce vychází knižně její prvotina, básnická sbírka Lízin stín. V roce 1968, v době studentských bouří, zůstává v ústraní a píše jazykově experimentální prózu bukolit. román k poslechu. Už tady se objevují témata, která budou její tvorbu provázet trvale: role muže a ženy ve společnosti a násilí jako jediná forma vztahu mezi pohlavími.
Násilí a hnus jako jediná podoba vztahů
Smrt otce byla pro ni paradoxně osvobozením: dostává se ven z izolace, připojuje se ke studentskému hnutí, účastní se demonstrací, stává se součástí levicové intelektuální scény. Od té doby je pro ni tvorba nemyslitelná bez vlastní politické a společenské angažovanosti. A to přesto, že nevěří v možnost a schopnost umění působit přímo a revolučně na skutečnost. Přesto se o to psaním neúnavně, agresivně a pro mnohé velmi nepohodlně snaží. V roce 1969 dostává první literární ceny: Cenu za lyriku rakouského vysokoškolského studentstva a na Innsbrucker Jugendkulturwoche získává cenu za prózu (za ukázku z pop-artového románu jsme volavky, baby!) i za poezii. Ale už tehdy začínají také politické útoky ze strany pravicových extremistů, kteří se nechají slyšet, že vyznamenávány jsou teď dokonce i „pornografické texty“.
Poněkud bizarně působí fakt, že jediná zkouška, kterou Elfriede Jelineková ukončí své oficiální vzdělání, je závěrečná zkouška ve hře na varhany na Vídeňské konzervatoři (1971). Stává se tedy státně osvědčenou varhanistkou! V té době ale žije v Berlíně a píše román, jehož titul lze volně přeložit Michael. Kniha pro mládež v infantilní společnosti (název je narážkou na román hlavního nacistického kulturního ideologa Josepha Goebbelse).V textu se jedná o mediální mýty a idoly, které hrdinkám nahrazují realitu. V roce 1972, ve svých dvaceti šesti letech, obdrží Jelineková dokonce Rakouské státní stipendium pro literaturu.
Rok 1974 je v životě spisovatelky důležitý z politického i osobního hlediska. Vstupuje do Rakouské komunistické strany (také si vysloužila přezdívku „rudá pornografka“), jejíž řady opustí až po sedmnácti letech (!) v roce 1991, teprve dva roky po pádu železné opony. Z našeho hlediska trestuhodně a vytrvale naivní politické angažmá zdůvodní slovy: „Komunisté, kteří podporovali nelidský systém, přece původně uznávali nadosobní mravní ideál.“ Samotnou Jelinekovou, pří vší až nesnesitelné jazykové brutalitě a záměrném nadužívání vulgarismů a obscenit, lze považovat za moralizátorku, píšící s velkým mravním autorským gestem. Drsnost je pouze výrazem boje, války, která nepřetržitě zuří pod povrchem všednosti a která se projevuje například bojem pohlaví a spěje v každém případě ke katastrofickým koncům. Katastrofičnost je totiž pro Jelinekovou vepsána do základů naší civilizace, kultury. Říkejme jí třeba patriarchální kultura.
Roku 1974 se Elfriede Jelineková též provdala za Gottfrieda Hünsberga, jehož znala teprve několik týdnů (v 60. letech patřil k avantgardnímu okruhu kolem bouřliváckého enfant terrible filmu i divadla, režiséra a dramatika Rainera Wernera Fassbindera). To je krok - vzhledem k rezignované bezvýchodnosti, s níž se principielně staví ke vztahu mezi mužem a ženou, i vzhledem k jejím politicko-společenským postojům - jistě značně překvapivý. (Autorka sama říká, že se svým psaním snaží pomáhat těm slabším, ať už jsou to ženy, přistěhovalci či Romové, těm, kterým byla řeč doslova zcizena, kteří nejsou zahrnuti do obecně přijatého společenského diskursu.) Nicméně i manželství praktikuje autorka osobitým způsobem: částečně žije ve Vídni (společně s matkou - až do její smrti), částečně s manželem v Mnichově.
Průlom na literárním poli znamenal román Milovnice (dosud jediná do češtiny přeložená próza) v roce 1975. Jedná se jednak o parodii žánru triviální literatury, tzv. románu pro ženy (jak ho známe třeba z dnešních harlekýnek), jednak o perzifláž tzv. Heimat-románu. Heimat-roman, tradiční žánr, opěvující krásy idylické rakouské přírody, představuje po druhé světové válce to nejreakčnější v rakouské literatuře. Rakousko líčí jako „tyrolský disneyland“ a zároveň nepříjemně upomíná na nacistickou ideologii Blut und Boden. Jelineková ovšem do „krásného údolí“ umisťuje továrnu, která je východiskem i posledním útočištěm jejích hrdinek Brigity a Pauly, nevyučených šiček podprsenek. Text je napsán se záměrným chladem a až cynickým autorským odstupem, je jakýmsi exemplárním protokolem o bezvýchodnosti ženského osudu, ať už se odehrává na rakouské vesnici či v maloměstě poloviny 70. let. Atmosféra prázdnoty a pustoty, životní marnosti a bezvýchodné banality životů nás nutí rozpomenout se na leccos z každodenní reality „reálného socialismu“ v témže desetiletí. Jelinek tímto románem v podstatě demonstruje tezi, že žena nemá osud, ani životní příběh, leda že se přilepí na nějakého perspektivního muže. Za tímto účelem jí slouží vlastní tělo vpravdě jako její jediný výrobní prostředek (svou fyzis za tímtéž účelem zkrášluje – ovšem pouze do doby, než otěhotní, a vyhlédnutý muž je nucen si ji vzít). Už název textu Milovnice (v originále doslova Milenky) je krutě ironický, protože jediným principem mezilidských vztahů, jediným hnacím motorem, je tu namísto lásky nenávist, namísto smyslového okouzlení fyzický hnus. Ostatně všechny ženy v tomto literárním světě jsou tak jako tak mrtvé a, jak autorka za použití skvělé literární zkratky poznamenává, některé dokonce tak dlouho, že mohou přihlížet ještě i smrtelnému zápasu vlastních dcer.
Elfriede Jelineková bývá někdy považována za militantní feministku, ale jak patrno není to s jejím feminismem tak jednoduché. V roce 1977 vyšla tiskem její první divadelní hra Co se stalo, když Nora opustila svého manžela aneb Opory společnosti (premiéra byla v říjnu 1979 ve Štýrském Hradci). Název parafrázuje tituly dvou her slavného norského dramatika druhé poloviny 19. století Henrika Ibsena. Jelineková zasazuje velmi volné pokračování Ibsenovy Nory do 20. let dvacátého století, do doby začínajícího fašismu, současně však ve své dramatické prvotině zesměšňuje militantní feminismus 70. let a zároveň vyčítá mu apolitičnost a ignorování ekonomických předpokladů emancipace. Od premiérového uvedení hry se distancuje, považuje je za „příliš bagatelizující, uhlazené a kulinářské“.
Jelinekové román Vyděděnci je dalším obrazem perverzní a cynické sexuality a lhostejného násilí. Čtyři pubertální hrdinové v noci brutálně přepadají chodce, za jediným účelem: aby se vydělili z masy, “zviditelnili se“. Příběh se odehrává ve Vídni 50. let a existenciální nuda mladistvých antihrdinů se rozvíjí na půdě zamlčeného nacismu a skrytého násilí maloměšťácké rodičovské generace.
Žena v umění
V 80. letech se v tvorbě Elfriede Jelinekové objevuje další důležité téma: téma ženy v umění. Jelineková stále znovu variuje otázku, zda se žena může v mužské společnosti stát tvůrkyní, nebo zda je odsouzena nanejvýš k roli objektu umění. A také, zda žena ještě dokáže uvidět sebe sama, zachytit svou identitu, anebo už existuje jen jako mužská projekce, jako obraz ženy, vytvořený mužem. Premiéra druhé divadelní hry Klára S. Hudební tragédie v Bonnu (1981, režie Hans Hollmann) znamenala divadelní skandál. Na scéně se s básnickou a časovou licencí prolnou osudy Kláry a Roberta Schumannových, lépe řečeno jejich jelinekovská interpretace, se zkarikovaným obrazem italského fašistického poety Gabriela d´Anuncia. Ač je Robert ve hře mentálně již zcela paralyzován, nepoznává ani vlastní skladby, stále se od něj ještě očekává geniální dílo. Zatímco Klára je z oblasti génia a tvorby vůbec vyloučena a odkázána do příslušné role - matky, případně milenky, nanejvýš však interpretky, která má svým tělem (i hra na klavír je u ženy pojímána jako čistě fyzická záležitost) uspokojit žádost (impotentního) d´Anuncia.
Roku 1984 byla uveřejněna třetí hra tzv. feministické trilogie Nemoc aneb Moderní ženy (uvedena byla opět v Bonnu v režii Hanse Hollmanna). I tady jde o absenci ženské řeči v mužské společnosti a o identitu ženy, která se vyskytuje jen jako projekce mužských představ. Ženy se snaží nalézt jinou možnost existence, ale v rámci rozpadajícího se patriarchálního pořádku (mužské figury jsou už jen karikaturou sebe sama) se jim to daří jedině skrze hrůzné vybočení z řádu života: žena se tu může zviditelnit jen jako ztělesněná choroba a upírka. (Hra bude mít 10. prosince premiéru v Činoherním studiu Ústí nad Labem jako první česká jelinekovská inscenace.) V románu Slast se Jelineková dokonce pokusila o vytvoření ženské pornografie, ale ukázalo se to jako nemožné, neboť oblast sexuality i jejího slovního vyjádření je odnepaměti doménou mužů. Výsledkem se tak oproti záměru stal obraz sexuálního násilí, jehož jsou ženy obětí.
Zřejmě nejautobiografičtějším románem Elfriede Jelinekové je Klavíristka z roku 1983 (zanedlouho vyjde v českém překladu Jitky Jílkové, známá je u nás zatím zfilmovaná verze - s Isabelle Huppertovou v hlavní roli). Autobiografičnost lze spatřovat v jednotlivých motivech: ctižádostivá a tyranská matka (ve filmu skvělá Annie Girardotová), která dceru předurčí pro dráhu klavíristky a zároveň jí zabrání ve vzestupu, aby ji k sobě natrvalo připoutala. Jde o jediný „realisticky“ napsaný román Jelinekové, v němž jsou postavy vykresleny s psychologickou věrohodností. Proto zřejmě docházelo k nemístnému ztotožňování literární fikce (až „nechutně“ naturalistické líčení sexuálních „zálib“ hrdinky, voyerismus, masochistické fantazie, sexuální ponižování partnera jako důsledek neschopnosti navázat milostný vztah) s reálnou osobou autorky. Paradoxně právě toto netypické dílo (a interpretace autočiny osobnosti skrze ně) znamenalo pro Jelinekovou mezinárodní úspěch a následně i překlady předchozích děl do různých jazyků. A ovšem též probuzení zájmu o reálný život autorky.
Zamlčování minulosti
Vedle „ženské otázky“ sílí v 80. a 90. letech v díle Elfriede Jelinekové téma zamlčovaného a aktivního podílu Rakouska na nacismu, spolu s kritikou současného rasismu, xenofobie a masového sportu, který v sobě jako forma moderního boje a ničení fyzického světa (od lidského těla po přírodu) skrývá fašizující tendence. Za hru Burgtheater. Fraška se zpěvy (1985), pojednávající o pronacistickém působení předních hereckých idolů (která pochopitelně dodnes v Burgtheateru uvedena nebyla), si spisovatelka vysloužila nadávku „Nestbeschmutzerin“.
Jelineková se též aktivně zapojuje do politického dění. V roce 1986 žádá spolu s dalšími spisovateli odstoupení prezidenta Kurta Waldheima, jehož nacistická minulost vyplula na povrch už v době předvolební kampaně. Na Waldheimovo zvolení reaguje též umělecky: dramoletem o náčelníkovi kanibalů Prezident Večerní Vánek, velmi volně podle J. Nestroye. Pověstnou se stala Jelinekové děkovná řeč In den Waldheimen und auf den Haidern, kterou pronesla při převzetí Ceny Heinricha Bölla v Bonnu a v níž odkazuje na současný pravicový extremismus, nacismus i negativní vztah Rakouska k vlastním kritickým básníkům. Haiderovci ji dokonce zneužili v předvolebním boji. Plakát FPÖ se roku 1995 sugestivně tázal: „Máte rádi …Jelinekovou … Peymanna … nebo umění a kulturu?“ Zklamána reakcemi veřejnosti, štvavou kampaní (dostávala i výhružné dopisy) a nedostatkem solidarity ze strany kolegů, stahuje se Jelineková v dubnu 1996 do ústraní a odmítá poskytovat jakékoli rozhovory médiím. V roce 2000 zakazuje uvádění svých her v Rakousku (jak nevzpomenout na testament Thomase Bernharda!) na protest proti účasti Haiderovců ve vládní koalici. Zákaz zruší až v roce 2003.
Všechna klíčová témata se ještě jednou objevují v opus magnum Jelinekové, gigantickém Anti–Heimatrománu Děti mrtvých (1995). Autorka v něm zpracovala rakouskou historii formou strašidelného hororu. Na 666 stranách ožívají oběti holocaustu jako nemrtví –upíři a strašidla - a pohybují se mezi živými, někdejšími pachateli. V téže době skutečně vystupují ti, kdo přežili holocaust, a jejich potomci s hromadnými žalobami proti Švýcarsku, které doposud ve svých bankách zadržovalo zlato židovských obětí. Jelineková k tomu říká: „Neustále se tvrdilo: To už je přece všechno dávno pasé. A najednou je toho všude plno… Protože teď se objevují požadavky dětí mrtvých… Kupodivu se to vše stalo nyní skutečností. Je to pro mě něco strašidelného.“
|
|
|
|
Zuzana Augustová, Reflex 8. listopadu 2004
|
|