Scena.cz
KLÁRA S. A ELFRIEDE J., INSCENACE V PŘÍZNAČNÉ ZDLOUHAVOSTI
|
|
|
Čerstvá nositelka Nobelovy ceny Elfriede Jelineková se s tím nepáře – nemilosrdně tepe do společnosti, do vztahů mezi muži a ženami, do nacionalistických nálad, do charakterových vlastností příslušníků svého národa. Její jazyk je směsicí existenciální tísně, groteskna, politické štiplavosti a vysoce básnického vyjádření. Žádné ze svých postav nefandí, nemilosrdně – v celé jejich duševní nahotě – je předestírá divákům.
V příběhu Kláry S. (manželky Roberta Schumanna) propojuje několik významových a časových rovin - vystupují tu historické postavy, které neměly šanci se setkat. Ale nejde tu o reálie – spíše o pocit; o to, ukázat exemplárně situaci ve světě, kde je žena – ať je jakkoli nadaná a schopná - odsouzena do role přívěšku svého muže, ať již manžela, milence, otce či šéfa. Ano, je to text provokativně feministický, ale při bližším pohledu zjistíme, že ani autorka ženy nikterak nešetří. Spíše jen konstatuje stav světa, kde věci fungují určitým způsobem a není v ničí moci jej změnit.
Postavu Kláry Schumannové (pol. 19. století) přenáší autorka do roku 1929, do vily italského poživačného a ješitného básníka – fašisty Gabriela D´Annuncia, obklopeného bizarní sbírkou blazeovaných žen. Puritánská, tvrdá Klára, poznamenaná životem s duševně nemocným geniálním skladatelem bez šance uplatnit své vlastní tvůrčí záměry, se tak dostává do konfrontace se zakonzervovaným světem, v němž ženy pragmaticky snášejí svůj úděl, a mnohé z nich jsou schopny využít jej ke svému prospěchu. Jak zjistíme až úplně nakonec, celý příběh je postaven na bázi psychoterapie odehrávající se v blázinci, kde je Robert Schumann hospitalizován. Toto trojjediné prostředí dává možnost k výpovědi o nejrůznějších traumatech a předsudcích, brzdících přirozenou ženskost a tvůrčí schopnosti. Zároveň nabízí konfrontaci mužského a ženského principu světa.
Realizace v divadle Komedie se po odstoupivším T. Svobodovi ujal „domácí“ režisér David Jařab. Scéně dominuje nakloněná rovina, obklopená ze dvou stran líčícími stolky, u nichž sedí „herci“. Ti postupně vstupují do hracího prostoru, a jejich pohyb připomíná jakousi podivnou šachovou hru. V pozadí zní téměř nepřetržitě klavír, chvílemi rušivě přerušující naléhavá sdělení protagonistky… Hudba jako mučící nástroj, a zároveň jako jakási droga, bez níž nelze žít.
Herecky dominuje Vanda Hybnerová jako Klára S., v školácky šedivých šatech s bílým límečkem. Klára je hrdá, svázaná, přisprostlá, hrubá, ale také lyricky zasněná, zoufalý uzlíček nervů, hrdinka bojující o svou identitu, ve světě který ji neustále svazuje. Zatímco Robert S. (Martin Finger) zůstává spíše pozorovatelem, a ukřivděným sobcem, hlavním protihráčem je jí sebevzhlíživý D´Annuncio Jiřího Štrébla, vychutnávající si s rozkošnickou dekadencí svou slávu, bohatství a služebnictví svých bíle oděných odalisek…
Inscenace se rozjíždí ve svižném tempu, ale postupně jsme ukolébáváni zpomalujícím se tempem. Určitá zdlouhavost k Elfriede Jelinekové patří, je přímo programová - ale ne každý z diváků asi bude ochoten pozorně vyzobávat perličky působivých momentů z příliš zamotaného klubka slov, zvuků a proměn světla. I když divadlu Komedie patří dík za uvedení této hry na pražské jeviště, inscenace samotná zůstala jen na půli cesty…
|
|
|
|
Jana Soprová, Scena.cz 21. prosince 2004
|
|