Týdeník Rozhlas
KLÁRA S. – VYNIKAJÍCÍ VANDA HYBNEROVÁ
|
|
|
První pražskou scénou, která uvedla hru Elfriede Jelinekové – odhlédneme-li, že její Dílo prezentoval vídeňský Burgtheater v Národním divadle na loňském Pražském divadelním festivalu německého jazyka -, se stalo divadlo Komedie. Kláru S., hru inspirovanou životním osudem ženy skladatele Roberta Schumanna, zkoušel umělecký vedoucí Komedie David Jařab ještě před tím, než Jelineková loni na podzim obdržela Nobelovu cenu. Výběr tedy rozhodně nebyl motivován konjunkturalismem, ale odpovídá dramaturgické orientaci tohoto divadla na díla současných českých a německých dramatiků.
Po poněkud zdlouhavém rozjezdu, kdy sledujeme, jak se u zrcadel stolků – přenesených z hereckých šaten na bok jeviště – interpreti oblékají do svých kostýmů a líčí, se další akce přenášejí na šikmu v centru scény. Z mozaiky obrazů před námi vyvstává příběh ženy vystavené neustálému tlaku mužů, již se snaží uzurpovat, vykořisťovat, využívat i zneužívat. Text přeložený Barborou Schnelle je sice feministicky laděnou moralitou, ale před nudou ideologického traktátu ho zachraňuje autorčina obraztvornost i to, že pro její poetiku založenou na parabolách, metaforách a metonymiích dokázali tvůrci inscenace najít scénické ekvivalenty.
Klářin muž j ve fyzicky vypjatém podání Martina Fingera charakterizován jako šílenec křečovitě se zmítající v manických, či naopak depresivních fázích své psychózy. Při záchvatech „geniality“ zuřivě buší do klavíru a vyžaduje ženinu bezvýhradnou oddanost, v propastech sebevražedného zoufalství její záchranné milosrdenství. V obou případech opak Klářinu trvalou péči, která jí brání v rozvoji vlastního talentu. Opakem tohoto muže –slabocha je sexistický macho – italský básník d´Annunzio, kterého autorka přivádí do hrdinčina příběhu z jiné doby nejspíš pro sklenutí paraboly „nesnesitelného mužského světa“, jenž je podle ní zřejmě tvořen jen těmito mezními póly. Jiří Štrébl nechává svého prefašistického poetu, kterého Klára žádá finanční podporu, pózovat v sošných gestech, jejichž topornost jako by odpovídala kýženému stavu literátova přirození. Za jakých okolností je d´Annunzio ochoten Schumannovu rodinu sponzorovat si každý domyslí. Prozraďme jen, že Klára do jeho mondénního harému vstoupit nemíní a urputně tomu brání i své dceři Marii. Obě jsou oděny do upjatých šedých šatů uniformního střihu a častěji než matku a dceru představují dvě podoby jedné ženské osobnosti: Martina Fialková (jako marie) té naivnější a múzické (v inscenaci má významné místo i hudba Petra Haase na schumannovské motivy), Vanda Hybnerová v titulní roli pak oné podoby, jež až křečovitě bojuje o existenci, čest a uplatnění.
A zde jsem konečně vyslovil jméno, jehož nositelka sceluje roztříštěnou kompozici, dává jí dramatické napětí a činí z ní dílo, které by neměl opomenout žádný z milovníků divadelního umění. Interpretka se svou bohatou výrazovou škálou, která zdůrazňuje znakovost a stylizaci hereckého projevu, vytváří Kláru S. jako mnohotvárnou, složitou a tajemnou bytost. Jako ženu, která svého muže nenávidí a zároveň s ním soucítí, která se před ním chvěje a koktá (zvláště slovo „geniální“ jí působí trauma), ale odvážně ho brání před d´Annunziovou arogancí. Tlak paternalismu ji křiví do křeče, ale přitom je s to svou touhu po svobodě vyjádřit plápolavým plamenným pohybem… V průběhu jednoho roku je to již třetí hlavní role, ve které Vanda Hybnerová předvedla mistrovský výkon hodný toho nejvyššího ocenění.
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas 31. ledna 2005
|
|