Hospodářské noviny
NEVYLÉČITELNÁ BESTIALITA MUŽSTVÍ
|
|
|
O rakouské spisovatelce a dramatičce Elfriede Jelinekové je v poslední době velmi mnoho slyšet. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu se díky tomuto ocenění dostala do širšího povědomí, stoupl zájem o překlad i inscenování jejích her. Lehce skandálně byla nyní představena i na pražské půdě.
Nemoc (moderní ženy)
Film Pianistka režiséra Michaela Hanekeho natočený podle autorčina stejnojmenného románu v roce 2001, vyvolal vlnu rozporuplných reakcí. Nedávné uvedení Kláry S. v Divadle Komedie a pražská premiéra dramatu Nemoc aneb Moderní ženy v podání ústeckého Činoherního studia jsou významnými odezvami na tuto událost.
Obě scény tím potvrzují svou reputaci objevitelů současných, českému publiku dosud neznámých děl světových dramatiků. Elfriede Jelineková může být do této skupiny zásadních a leckdy velice provokativních umělců bez všech obav zahrnuta. Jako dlouholetá členka komunistické strany, bojovná feministka a zatvrzelá kosmopolitka byla častokrát pro své ostré a nevybíravé názory vláčena rakouskými médii.
Obě zmiňované hry mají leccos společného. Do nemilosrdného patriarchálního světa staví ženu jako druhořadou bytost, prázdnou nádobu, jejíž poslání je vyjádřeno dělohou. Nastavené zrcadlo společnosti tu plní svou úlohu zcela vyšinutě. Je neobvykle vypouklé, odráží realitu života a mezilidských vztahů jako nesnesitelnou křeč a tupou grimasu.
Muži jsou pouhými egocentrickými primitivy, jejichž jedinou zálibou je plození dětí, přehnané sportovní výkony a popíjení piva. Ve hře Nemoc aneb Moderní ženy je tento stav dohnán až k absurditě. Hrdinové Benno (Stanislav Majer) a Heidkliff (Marek Matějka) mluví v nesmyslně rýmovaných sloganech připomínajících reklamní upoutávky. Oba mají po boku ženu, kterou ovšem vůbec nechápou jako bytost, nýbrž krásnou a nutnou ozdobu svého "bohatého" života.
Čas od času se v jejich překotných monolozích objeví nečekané recitace opěvující přírodu a celkový dojem působí velmi kýčovitě. Úspěšný daňový poradce Heidkliff je nesmírně hrdý na svých pět dětí, šesté se má brzy narodit. Benno je zase zubař a gynekolog, zasnubuje se s Carmillou (Klára Raková) a je ochoten tolerovat i její drobnou indispozici, totiž to, že je vampýr.
Kdy upír nevadí
Občasné ztráty krevních konzerv mu nevadí, jeho mužství však utrpí těžkou ránu poté, co se Carmilla zamiluje do Heidkliffovy manželky Emily (Irena Kristeková) a vysaje ji. V tom okamžiku se obě hrdinky mění na hnusné líté bestie, na něž je třeba uspořádat lov. Za dupotu a řevu jsou loveny jako zvěř zašpičatělými kůly a puškami nabitými svěcenými kulkami. Lesbická láska Carmilly a Emily je vytěsňuje z konvencí, jsou společensky neúnosné a zvrhlé. Vysávají vlastní děti a pak je odhodí, žijí jen pro sebe. Recitují a píšou básně, i tím jsou nebezpečné a úchylné. Nemoc je tu naprostá bezmoc, předem prohraný boj proti diktátu muže.
Je to především bohatá a výtvarně působivá výprava (kostýmy Carmilly a Emily jsou opravdu nádherné) spolu s velmi dobrými hereckými výkony ústeckého souboru, co udrží diváka naživu a při smyslech v tomto ohlušujícím dvouhodinovém vodopádu plného vulgarismů a odevšad prýštícího hnusu. Elfriede Jelineková uzavřela své postavy do příliš těsné křivule komerčnosti a nevkusu, a tak nejen jejich povahy, ale i hlasy jsou jen pokřivenou odezvou nejhlubšího pesimismu.
|
|
|
|
Lukáš Vondráček, Hospodářské noviny 25. ledna 2005
|
|