Právo
TWIST ŘEŠÍ S KLAUSEM SOCIÁLNÍ SOUCIT
|
|
|
Od samého začátku je na Oliveru Twistovi Zdeňka Plachého a Jiřího Šimáčka z brněnského Střeženého Parnassu cosi zvláštního. Jejich postavy nemluví jazykem Dickensova románu. Chrlí filozofické teze, myšlenky a traktáty na téma anatomie zločinu a sociálního soucitu. Takřka důsledně v protikladu slov a činů.
Zůstala prostředí: sirotčinec, rakvárna, ulice, knihkupectví Bellum, dům Oliverova dobrodince pana Browna... Ale třeba rakvářova žena (Gabriela Míčová) Nancy chrlí úvahy liberálního ekonoma Miltona Friedmana. Pedofilní Kominík (Jiří Štrébl) perlí učeností Williama Blakea, žid Fagin (Martin Pechlát) udivuje jazykem Friedricha Nietscheho, doktor v sirotčinci (Pechlát) pronáší eugenické úvahy, hospodyně Badwinová (Jana Krausová) zase promlouvá s Krišnamutim a s Maharišim.
Pozoruhodné jsou myšlenky pěstitele kaktusů pana Grimwiga (Martin Finger). Dokáže podle lidského typu přesně odhadnout sklon ke zločineckému jednání. Sám aristokratického chování pěstuje nadřazenost. Spolupráci se zločinci, dokonce ani zaplacení vraždy, za zločin nepovažuje, je přece příslušníkem jiné třídy.
K vrcholům inscenace patří choreograficky domyšlený výstup vraždy Nancy ušlechtilým, jemným a estetikou krutosti poznamenaným Billem (Jiří Černý), vládnoucím naučeními z Bible. V tanci smrti Bill nejprve Nancy oslepí a potom dorazí.
Hru o osud Olivera, kterého jako človíčka nevládnoucího vůlí řešit vlastní osud a smýkaného z neštěstí do neštěstí hraje talentovaná Ivana Uhlířová, vyřeší opět náhoda - šťastný útěk...
Pro řadového návštěvníka divadla je příběh Olivera Twista v Divadle Komedie určitě přeintelektualizovaný. S takovým ovšem Pražské komorní divadlo, které pod vedením Dušana Pařízka tuto scénu ovládlo, nepočítá. Dickens apeloval svým dílem ve viktoriánské Anglii na sociální soucit, jehož vlnu také románem vyvolal.
Střežený Parnass na tyto úvahy v kontrastech inscenace navázal. Výmluvná je například závěrečná proklamace Badwinové o příští rodinné pohodě a naproti tomu její odvlékání Olivera znovu za mříže končící jeho zoufalým voláním ze sklepa. Nejenom jím se Plachého inscenace stává i polemikou s idejemi sociálně spravedlivého státu našich časů.
|
|
|
|
Jiří P. Kříž, Právo, 11. března 2005
|
|