Skip Navigation LinksÚvod > Napsali o nás > Kritiky > V režii Jana Nebeského se z Miriam stává stravitelné dílo
Mladá fronta dnes

V REŽII JANA NEBESKÉHO SE Z MIRIAM STÁVÁ STRAVITELNÉ DÍLO

 
Divadlo Komedie, Praha. Režie Jan Nebeský, hudba Martin Dohnal, výprava Jana Preková. Psáno z druhé premiéry 25. března 2005.
Scéna při představení hry Lenky Lagronové Miriam vzdáleně připomíná předchozí komorní inscenace Jana Nebeského v Divadle Komedie - dřevěná plocha s otvory, epidiaskop, klavír. Hra samotná je nejspíš stejný divadelní pastiš jako předešlý opus téže autorky nazvaný Nikdy - křečovitý slepenec zbožných tezí a nevykvašených emocí.
Autorka jen zřídka dokáže dodržet souvislou dějovou linii nebo dotáhnout kontury jednotlivých charakterů, až příliš okatě si vypomáhá mystikou - nejraději texty sv. Jana od Kříže, neboť je karmelitkou.
Na představení Miriam je třeba v prvé řadě ocenit režijní suverenitu, ne-li bravuru Jana Nebeského, který mu vtiskl nejen přijatelnou, ale místy dokonce velice působivou podobu.
V souvislosti s výkony Lucie Trmíkové (Věrky) a Gabriely Míčové (Mirky) se dá hovořit spíše o hereckých performancích než o běžném vystupování v rolích. Věrka s batůžkem na zádech se na pokraji sil ocitá na starém židovském hřbitově. Schoulená v koutě vysype obsah batůžku a přepočítává nepřeberné množství léků. Třebaže si přeje učinit konec vlastnímu životu, vyleká ji Mirka, podobná „té s kosou“. Seče však skutečně trávu na hrobech, neboť spravuje hřbitov. Věrka si o jeden z rovů poraní nohu, rána silně krvácí. Ve chvílích chaotického hádání se sama se sebou se několikrát náhle jako by propadne dovnitř a naslouchá jen vnitřnímu hlasu. Mirka krom toho, že „píše hru“, ušila také nepřeberné množství šatů, které se dosud neodvážila si obléknout a které skrýval neforemný modrý balík zavěšený vlevo nahoře. Obě dívky jsou jako dvě tváře jedné a téže postavy. Zkoušejí si šaty, popíjejí čaj u šikmého skleněného stolce, který se stane v závěru poklopem jejich společného hrobu. Nepromění se v upíry, jak tomu je v dramatu Elfriede Jelinekové Nemoc, ale v loži vystlaném mateřídouškou společně usnou - nebo zesnou?
Protože má jít o nejvnitřnější identitu vytržené lidské duše - před Bohem a v Bohu, těžko lze hovořit u tohoto obrazu o sebevraždě. Zmíněné vytržení se však podobá smrti, je umřením pro tento svět. Nad společným hrobem se sklání socha samodruhé ženy, ano, má to být „matka milosrdenství“, Miriam, o níž je v různých narážkách řeč v celém představení. Odlehčující funkci splňují vstupy Pavla „Magdy“ Pražáka, který čte úryvky z jakési příručky pro život. Navíc doprovází obě dívky hrou na klavír a na nástroj, který vypadá jako indický sitár, pálí také kadidlo ve chvíli, kdy je citována modlitba za mrtvé, kadiš.
 
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes, 4. dubna 2005

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením