Mladá fronta dnes
V REŽII JANA NEBESKÉHO SE Z MIRIAM STÁVÁ STRAVITELNÉ DÍLO
|
|
|
Divadlo Komedie, Praha. Režie Jan Nebeský, hudba Martin Dohnal, výprava Jana Preková. Psáno z druhé premiéry 25. března 2005.
Scéna při představení hry Lenky Lagronové Miriam vzdáleně připomíná předchozí komorní inscenace Jana Nebeského v Divadle Komedie - dřevěná plocha s otvory, epidiaskop, klavír. Hra samotná je nejspíš stejný divadelní pastiš jako předešlý opus téže autorky nazvaný Nikdy - křečovitý slepenec zbožných tezí a nevykvašených emocí.
Autorka jen zřídka dokáže dodržet souvislou dějovou linii nebo dotáhnout kontury jednotlivých charakterů, až příliš okatě si vypomáhá mystikou - nejraději texty sv. Jana od Kříže, neboť je karmelitkou.
Na představení Miriam je třeba v prvé řadě ocenit režijní suverenitu, ne-li bravuru Jana Nebeského, který mu vtiskl nejen přijatelnou, ale místy dokonce velice působivou podobu.
V souvislosti s výkony Lucie Trmíkové (Věrky) a Gabriely Míčové (Mirky) se dá hovořit spíše o hereckých performancích než o běžném vystupování v rolích. Věrka s batůžkem na zádech se na pokraji sil ocitá na starém židovském hřbitově. Schoulená v koutě vysype obsah batůžku a přepočítává nepřeberné množství léků. Třebaže si přeje učinit konec vlastnímu životu, vyleká ji Mirka, podobná „té s kosou“. Seče však skutečně trávu na hrobech, neboť spravuje hřbitov. Věrka si o jeden z rovů poraní nohu, rána silně krvácí. Ve chvílích chaotického hádání se sama se sebou se několikrát náhle jako by propadne dovnitř a naslouchá jen vnitřnímu hlasu. Mirka krom toho, že „píše hru“, ušila také nepřeberné množství šatů, které se dosud neodvážila si obléknout a které skrýval neforemný modrý balík zavěšený vlevo nahoře. Obě dívky jsou jako dvě tváře jedné a téže postavy. Zkoušejí si šaty, popíjejí čaj u šikmého skleněného stolce, který se stane v závěru poklopem jejich společného hrobu. Nepromění se v upíry, jak tomu je v dramatu Elfriede Jelinekové Nemoc, ale v loži vystlaném mateřídouškou společně usnou - nebo zesnou?
Protože má jít o nejvnitřnější identitu vytržené lidské duše - před Bohem a v Bohu, těžko lze hovořit u tohoto obrazu o sebevraždě. Zmíněné vytržení se však podobá smrti, je umřením pro tento svět. Nad společným hrobem se sklání socha samodruhé ženy, ano, má to být „matka milosrdenství“, Miriam, o níž je v různých narážkách řeč v celém představení. Odlehčující funkci splňují vstupy Pavla „Magdy“ Pražáka, který čte úryvky z jakési příručky pro život. Navíc doprovází obě dívky hrou na klavír a na nástroj, který vypadá jako indický sitár, pálí také kadidlo ve chvíli, kdy je citována modlitba za mrtvé, kadiš.
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes, 4. dubna 2005
|
|