Hospodářské noviny
VĚRKA A MIRKA NA HŘBITOVĚ
|
|
|
Lenka Lagronová se svým životem i tvorbou řadí k nejsvéráznějším současným českým dramatikům. Bývalá spolupracovnice tragicky zemřelého režiséra Petra Lébla donedávna přebývala v různých koutech naší země. Nyní se usadila na faře v Dačicích v sousedství kláštera sester karmelitek, a třebaže nežije přímo za klášterními zdmi, složila slib poslušnosti, chudoby a čistoty.
Nepřímočará, hluboce prožitá pouť k víře a jejímu naplnění se odráží v autorčiných dramatických textech, ať už uvedených na scéně, nebo doposud existujících pouze v psané podobě. Největší pozornost zatím vyvolala hra Terezka inspirovaná životním příběhem svaté Terezie z Lisieux. V pražském Divadle Komedie se během necelých osmi let dočkala stovky repríz a divadlo za její uvedení získalo Cenu Alfréda Radoka 1997.
Miriam je hebrejsky Marie
Také novinka Lenky Lagronové nazvaná Miriam nese stopy vášnivého zaujetí tématy, jako jsou duchovní cesta, zřeknutí se pozemských slastí, smrt a proces vnitřního očištění. A přece tentokrát na počátku všeho byla tak prozaická věc, jakou je grant.
Autorka jej získala od Literárního fondu, aby napsala hru o Panně Marii (Miriam představuje hebrejskou podobu jména Marie, což značí "trpká", ale též "milovaná Bohem"). Výsledkem tvůrčího usilování se stalo drama, jehož děj se oproti očekávaní neodehrává v dávné historii, nýbrž v současnosti.
Na jevištním ztvárnění Miriam v Divadle Komedie se podílel obdobný inscenační tým, jako tomu bylo v případě úspěšné Terezky, režisér Jan Nebeský, autorka výpravy Jana Preková, hudebník Martin Dohnal, a dokonce i shodná představitelka ústřední role Lucie Trmíková.
Ti všichni prokazují spřízněnost s autorkou, smysl pro autentické vyjádření jejích nejniternějších pocitů a stavů duše.
Zpola reálný zpola metaforický příběh Miriam se odehrává na starém židovském hřbitově, kde se setkávají dvě dívky - Věrka a Mirka. Každá se na tomto místě vyskytuje ze zcela odlišného důvodu. Věrka, zklamaná láskou i celým světem, se v zastrčeném koutě hřbitova ocitá proto, aby za vydatného přispění prášků na spaní se životem jednou pro vždy skoncovala.
Mirka sem naopak přichází proto, že o zapomenutý hřbitov pečuje, a dokonce tady přebývá v bývalé márnici. Oběma dívkám je společná neschopnost a nechuť žít ve světě "normálních lidí", tam kdesi za hřbitovní zdí.
Podobně jako u připomínané Terezky, rovněž tentokrát inscenátoři atakují všechny smysly diváků: zrak a sluch, a hned zase hmat, čich, ba i chuť. Obě herečky mají k publiku velmi blízko už fyzicky: hraje se na malém vyvýšeném pódiu stojícím na dřevěných soklech a diváci sedí v několika málo řadách přímo na jevišti. V úvodní scéně se jim naskytne pohled na Věrku, jak se krčí v koutě hřbitova a nervózně znovu a znovu přepočítá hromádky s velikými tabletami. Jako by se zároveň nechtěla při sebevražedném aktu zmýlit i jako by svým počínáním toužila sebevraždu co nejvíc oddálit.
Najednou se proti ní vynoří Mirka. Oblečená do kompletu s kapucou, v rukou velkou kosu, připomíná pohádkovou Smrtku. Je to jen zdání. Ve skutečnosti se rozmáchne, aby usekala kašírované papírové výhonky trávy, a zpustlý hřbitov tak zušlechtila.
Ostří kosy s bolestnou naléhavostí klouže po dřevěném pódiu a divže neohrožuje diváky v první řadě. Z Mirky se namísto obávané Smrti vyklube laskavá bytost, připravená neznámé dívce pomoci.
To když Věrka vstane, zakopne o jeden z hrobů a po noze jí začne stékat proud rudé krve. Co na tom, že krev představuje tekutina z podané nádoby, kterou si herečka houbou roztírá po noze, když výsledek působí stejně sugestivně, jako stopy krve na těle Krista...
Psychologické herectví
Vůněmi zase jakoby bylo prosyceno následné popíjení mateřídouškového čaje v Mirčině neobvyklém příbytku, ale také závěrečný akt, kdy obě dívky vedle sebe ulehají do hrobu utopeného v záplavě mateřídouškových květů. Nad nimi se přitom sklání socha Panny Marie v pokročilém stadiu těhotenství, kterou na hřbitov jako bezcenný krám odhodil bůhvíkdo a bůhví proč.
U Věrky Lucie Trmíkové a Mirky Gabriely Míčové nelze hovořit o herectví v běžném vnímání tohoto slova. Mnohem víc než o hereckou techniku a vyvolání iluze psychologické přesvědčivosti, jde o probuzenou schopnost naladit se na shodnou vlnovou délku s autorkou.
Nadbytečný glosátor
Ostatně potvrzuje to i zcizující interview, v němž aktérky přiznávají, že jsou jen dvojjediným obrazem samotné Lagronové.
Onen dialog s oběma dívkami vede Pavel Magda Pražák, který do hry od počátku vstupuje jako komentátor dějů, i jako příležitostný hudebník, jehož permanentním úkolem je dotváření patřičné atmosféry. Přesto jeho postava v představení působí nadbytečně, a její vypuštění by celku nijak neublížilo.
Nebeského inscenace hry Lenky Lagronové záměrně rozevírá široké pole interpretací a možností výkladů, v závislosti na osobní zkušenosti každého z diváků i na míře jeho znalostí křesťanské věrouky a historie. Ve schopnosti zasahovat smysly, zdůrazňovat autorčinu sebetrýznivost i radostnou exaltovanost režisér dosahuje krajních mezí.
Během premiéry dokonce pár lidí předčasně z představení odešlo. Ti, co setrvali, si odnesli myšlenkově i scénicky výlučný divadelní zážitek.
|
|
|
|
Saša Hrbotický, Hospodářské noviny, 4. dubna 2005
|
|