Divadelní noviny
V ŽIVOTĚ JSEM NA ŽÁDNÉ DVEŘE NEKLEPALA
|
|
|
Hrála s tolika soubory a na tolika místech Prahy jako v jejím věku málokdo – začínala v Branickém divadle jako amatérský mim, zkoušela klauniády na ulicích Paříže i Prahy, činohru začínala se Spolkem Kašpar ve slavné Hodině mezi psem a vlkem v Divadle v Řeznické. Po listopadu 1989 hrála v Klubu Delta, v Realistickém divadle, v DISKu, ve Studiu Gag, ve zkušebně Divadla pod Palmovkou, v Divadle v Celetné, hostovala ale i na jevišti Stavovského divadla a v Divadle na Vinohradech. V angažmá byla (zatím) jen jednou – v Labyrintu. Dnes ji nejčastěji můžete vidět v divadlech Komedie, v Řeznické a také v Dejvickém divadle: Vanda Hybnerová. Její příjmení zná u nás téměř každý. Spíše si je však spojuje s jejím otcem, slavným mimem Borisem. Možná nastává doba, kdy tomu začne být naopak. Za roli Catherine v inscenaci hry Davida Auburna Důkaz byla nominovaná na Cenu Alfréda Radoka a dostala Cenu Thálie.
Narodila jste se v roce 1968. Jste tedy dítě květinových dětí…
Celé to začalo v pověstném pražském uměleckém hnízdě v Podolí, které patřilo Edovi Sedlářovi. Říkalo se tam „Hanzlberk“, ale dnes by se tomu říkalo asi squatt. A tam se moje máma někdy kolem roku 1966 seznámila s tátou. Bydleli nebo tam chodili sochař Bohouš Zemánek, fotograf Pavel Hudec, básník Jan Novák, spisovatel Bohumil Hrabal a spousta dalších zajímavých lidí, převážně výtvarníků, ale i herci a další umělci. Otec přijel z Moravy, neměl kde bydlet, a tak velmi rychle to hnízdo objevil. Jak to bylo dál, na to se vzpomínky mých rodičů rozcházejí. Někdo má obraz své minulosti zprostředkovaný z různých fotografií a dopisů, já ji skládám z vyprávění svých rodičů a jejich přátel. Určitě to tehdy bylo takové hodně, hodně živočišné. Lidi se intenzivně navštěvovali a komunikovali spolu. A věřili v nespoutané časy.
Jaký je váš první životní zážitek?
Můj první životní zážitek je vlastně ještě prenatální a je spjat s ruskou okupací. Někde kolem Staroměstského náměstí převěšovala moje maminka 21. srpna názvy ulici a ruští vojáci ji prý přitom píchali bajonetem do břicha, ve kterém jsem už sedmým či osmým měsícem byla. Oba mí rodiče po 21. srpnu uvažovali o emigraci, ale protože byli umělci a cítili se spjati s touto zemí, nakonec tu zůstali. Kdybych se narodila aspoň jednomu rodiči s praktickým myšlením, tak bych teď dávala rozhovor v nějakých pařížských novinách… (smích)
Na Hanzlberku jste ale nebydleli?
Ne. Narodila jsem se na Starém Městě, ale nakonec naši zakotvili v Liliové ulici. Měla jsem malý pokojíček, který dělily od obývacího pokoje jenom takové těžce zavíratelné dveře. Když si vybavuju tuto dobu, první, na co si vzpomenu, je kulatý stůl se zeleným ubrusem a zeleným popelníkem. Ten stůl stál hned za dveřmi mého pokojíčku a byl takovým centrálním bodem bytu, ve kterém se odehrávala spousta událostí. Denně se u nás scházela spousta výtvarníků, spisovatelů, herců a básníků, kteří tam diskutovali, bavili se, pořád něco řešili. Byli jsme tak trochu průchozí kavárna. Aspoň já to tak vnímala. Často když jsem ráno odcházela do školy, byly na tom stole rozházené vajgly a stála nedopitá vína… Já jsem na to koukala, moc jsem to nechápala, ale zdálo se mi to úžasný. Dnes bych řekla, že to byl první dotek poezie, která mě formovala. Mezi těmi lidmi jsem byla hrozně ráda a do jisté míry mě to myslím zdravě nakoplo.
Kdo k vám chodil?
Moje máma žila několik let s Janem Patočkou, synem slavného filosofa, takže se znala se spoustou disidentů. Anebo my chodili k nim. Občas i k Havlovým do jejich krásného bytečku na nábřeží. Pamatuju na jedno takové pro mě výrazné setkání. Bylo mi kolem dvanácti, třinácti let, pan Havel byl zrovna čerstvě propuštěnej z vězení a máma mu nesla jako dárek svůj obrázek. Seděla jsem s ním chvíli v kuchyni a povídali jsme si. Pro mě to byl takovej zvláštní usměvavej strejda. Vyprávěl mi, že měl kdesi - snad v Amsterodamu - převzít nějakou cenu a že ji dostala taky Tina Turner. A dělal si z toho legraci. Když jsme šly s mámou po schodech dolů, tak jsem jí říkala, že je to nějakej divnej pán. Vždyť by mohl být rád, že mohl stát vedle Tiny Turner, a on přitom na to téma tak hloupě vtipkoval.
Jak na vás disidentské prostředí působilo?
Tím, že jsem v něm vyrůstala, nevnímala jsem je jako něco výjimečného. Pro mě bylo úplně přirozené mezi těmito lidmi být a číst knížky, které máma nosila domů, různé samizdaty, dokumenty o Chartě a podobně. Na tom jsem vyrostla a byl to - z mého pohledu - všední, obyčejný, „normální“ život. Obtížné to pro mě začínalo být až na střední škole, kdy jsem začala mít konflikty s profesory. Člověk se dostal do puberty a měl pocit, že by tu svoji pravdu měl aspoň občas někde říct. A dostala jsem přes hubu… Byla jsem několikrát na Barťáku na výsleších právě kvůli kolegům a přátelům mojí maminky, kteří připravovali různé happeningové akce. Takové zoufalé výkřiky to byly. Na tom Barťáku mi pohrozili, že takhle ne, jinak že mě vyhodí ze školy. Tak jsem se naučila žít s tím, že existují dva různé světy, ve kterých je třeba se chovat v každém úplně jinak. A závěr byl jednoduchej - herci, fotografové, výtvarníci, básníci a lidi kolem nich byli zajímaví, ti „druzí“ ne.
Váš tatínek, herec a mim Boris Hybner, je v divadelním světě dostatečně známý. Málokdo zná ale vaši maminku. Mohla byste ji představit?
Máma je akademická malířka, jmenuje se Jana Kremanová, ale bohužel i když maluje celý život, tak malbou jako takovou - a měla spoustu nádherných výstav - by se neuživila. Vedle volné tvorby se tedy věnuje restaurování. A tím, že jsme zůstaly od mých šesti let s mámou samy, naši se rozvedli, tak abychom mohly důstojně žít, brala máma práci i mimo Prahu. Specializovala se hlavně na fresky a sochy v různých kostelech a klášterech. Ale pracovala hodně i v Praze, například opravovala fresky u sv. Mikuláše… Když bylo léto a máma pracovala třeba někde na Broumovsku, tak jsem tam s ní jezdila a trávila tam prázdniny.
Jaký máte vztah se svým otcem?
Komplikovaný. Z dětství na něj moc vzpomínek nemám. V mých šesti od nás odešel, ale ani předtím jsem si ho moc neužila. Byla to dost šílená doba. U nás se téměř denně pařilo a dítě v kočárku bylo to poslední, co by tátu zajímalo. Tím, že nás opustil, jsem ho vlastně ztratila. A jako otce už nikdy nenalezla. V pubertě jsme mu pak hodně vzdorovala. Nejdřív jsem ho chtěla potrestat tím, že bych si vzala mámino nebo později Sašovo jméno. Ale pak jsem si to rozmyslela. Řekla jsem si, že když jsem se s tím jménem narodila, tak s ním taky umřu. To není neúcta k tomu, že mám muže, ani nějaká zvláštní úcta k mému tátovi. Mám jen intenzivní pocit, že to jméno mi patří. Je součástí mé identity. Vztah s otcem se obnovil, nebo možná dokonce vytvořil až po revoluci. On tehdy otevřel Studio Gag a sháněl do něj mimku. V té době tady pantomimu moc lidí nedělalo. Branické divadlo se postupně zavřelo, na Zábradlí pantomima taky skončila a vlastně jediné, co tady vznikalo, byla skupina a studenti kolem Ctibora Turby. Ale s ním má táta takový hodně zvláštní vztah. Střídají se v něm období prudké lásky a prudké nenávisti. A v té době to byla spíš ta druhá varianta. Takže když otec otevřel divadlo, nabídl v něm práci také mně. A začali jsme spolu po dlouhé době - vlastně od mých šesti let - zase komunikovat.
Váš otec se nedávno znovu oženil…
Lucie, jeho třetí žena, je moje velmi dobrá kamarádka. Je to skvělá ženská. Je o dva roky mladší než já, a přesto se rozhodla žít s člověkem o několik generací starším. K nevlastní, dnes osmadvacetileté sestře Lence, kterou má táta z druhého manželství, mi tak nedávno přibyli dva noví sourozenci, tříletý brácha Max a půlroční sestřička Žožo (Žofii - pozn. aut.). A táta to docela zvládá. Ale myslím, že je to hlavně zásluhou Lucky. Šla do toho vztahu i za cenu, že táta je svým způsobem v praktickém životě nemožnej. Není schopnej přijít včas a na správné místo, nic si nepamatuje, neumí řídit auto, neumí si v mikrovlnce ohřát oběd. Promiň tati… Ona má tak vlastně k jednomu velkýmu dvě další děti. Obdivuju ji.
Je něco, co vás na tátovi přitahuje, co byste chtěla po něm zdědit?
Na tátovi mě baví, že je duchem stále strašně mladej. Udržuje si přehled, co se děje v hudbě, ve filmu nebo v divadle. A pořád hodně čte. To na něm obdivuju. Že nesvěsil ruce, že se nenechá stářím omývat, že do toho šlape.
Jako svůj první divadelní, či spíš herecký obor - a to ještě dávno před DAMU - jste si vybrala pantomimu. Bylo to kvůli otci, abyste se mu přiblížila?
Určitě. Tehdy jsme měli k sobě daleko a já jsem toužila po dialogu s ním. Ale mě pantomima bavila. Bylo to vlastně první divadlo, kam jsem s mámou chodila. Viděla jsem Harakiri, Idioty a byl to pro mě úplně přirozenej způsob divadelní komunikace. Činoherní divadlo pro mě dlouho neznamenalo vůbec nic, neměla jsem k němu vůbec žádnej vztah. Po celou dobu, co jsem dělala pantomimu, jsem vůbec nepřemýšlela o tom, že bych se činohrou mohla někdy zabývat. Natož profesionálně. Slovo mě bavilo jen v psané podobě, hodně a ráda jsem četla. V divadle mě zajímalo vyjadřování přes tělo, různé výtvarné nebo hudební projekty, ale slovo tam nějak nepatřilo.
Jak to, že jste se tedy nakonec rozhodla pro činohru?
Studovala jsem fotografii na střední škole a najednou se rozhodovala, kam po té škole jít. A jinou možnost než činoherní obor DAMU jsem neviděla. Tak jsem to zkusila. Když jsem ale dělala své první zkoušky, tak jsem byla maximálně snad desetkrát v životě na činohře.
Proč jste nešla raději na FAMU, když jste studovala fotografii?
Myslím, že na střední škole jsem se, co se týká fotografie, naučila všechno. Další vzdělávání je pak už individuální věc. Ale vysokou školu jsem mít chtěla, a tak jsem se rozhodla pro DAMU. Na nic jiného - třeba teatrologii nebo jazykové vědy - jsem, myslím, neměla nadání a vlastně ani o ně zájem.
Dnes se tedy profesionálně věnujete divadlu. Čím pro vás divadlo je?
Abych se přiznala, tak nevím. Divadlo ke mně teď přichází jakoby bez mojí vůle. Já to jenom koriguju v tom smyslu, že si vybírám to, co mě zajímá. Živit se divadlem je velmi obtížné a hrát v něčem, co by mě ještě ke všemu nebavilo, to nehodlám. Mám určitá kritéria, která nechci překračovat. Třeba nikdy nebudu dělat reklamu na Palmex.
Říká se nikdy neříkej nikdy…
To je fakt. A je taky fakt, že z mnohých svých postojů jsem časem slevila. Třeba v dabingu dělám věci, které bych dětem vypla, kdyby se na to chtěly v televizi koukat. Ale to ještě furt není ten Palmex. Vím, že se to dá postavit vedle sebe a pro někoho jsou venezuelské telenovely stejně nebezpečné. Já si to nemyslím. A pak je tu ještě jistá herecká iluze, jakési naše „nalhávání si do kapsy“, že dobrým dabingem to povyšujeme k něčemu lepšímu. To v reklamě, na které autorsky nespolupracujete, jde jen stěží.
Proto máte nejraději divadlo?
Nechci rozlišovat mezi divadlem, filmem nebo třeba televizí či dabingem. Všude to funguje, když těm lidem o něco jde, když je režisér dobře připravený a chce s tou věcí nějak naložit. Když se sejdou herci, kteří na sebe slyší a když se najde téma, které rezonuje. Já neuznávám divadlo nebo film či jiné umělecké obory, které se chtějí líbit každému. Naopak. Nejraději mám, když jedna kritika napíše, že je to úžasné, a druhý kritik to sepsuje. To mě právě na umění a divadle zvlášť zajímá. Různé úhly pohledu, různé názory, různé výklady. Když nějakou inscenaci všichni pochválí, tak si řeknu, že jsme vytvořili něco líbivého, něco, v podstatě fádního, nezajímavého. Já mám nejradši, když je v ohlasech na představení nějaký rozpor. Jako třeba když hrál Saša (Rašilov, muž Vandy Hybnerové - pozn aut.) u Honzy Nebeského Sonátu duchů. To byla moje nejoblíbenější inscenace tehdejší Komedie. V divadle tenkrát často zbylo na druhou půlku třeba jen patnáct, dvacet diváků. Ale ti lidé tam zůstali, protože z toho představení byli úplně omráčení. A ti, co odešli, se strašně nasrali. To je taky reakce. Divadlo nemusí vzbuzovat jenom pozitivní vibrace. V divadle jde o to, aby v lidech nějaké emoce zvedlo, i když tomu nerozumějí. To je podstata divadla. Mě by třeba zajímalo si pak s těmi lidmi po představení popovídat, dát jim možnost se k těm tématům, o kterých hrajeme, vyjádřit. Hrozně bych třeba stála o to vědět, co si lidé myslí o Kláře S. Jak ji vidí, jak vnímají autorku a to, jak jsme hru přečetli my. Co jste o té inscenaci napsal vy?
Že jste jen opentlili Jelinekové myšlenkově i formálně komplikovaný text, že jste k němu nenašli výkladový klíč, že té inscenaci chybí názor, bez kterého nemají Jelinekové texty na jevišti smysl.
No vidíte, to je hrozně zajímavý názor. My se v tom totiž skutečně ztráceli a mnohdy nenašli jednoznačně vyústění některých situací. Dlouho jsme se tím zabývali a nemohli se hnout dál. V polovině zkoušení se nakonec změnil režisér. Tomáš Svoboda zkolaboval, nebyl schopen se po prvních pěti stránkách popostrčit dál. Ztráceli jsme se hned v úvodu a bylo to právě tím, že nenašel ten vámi zmiňovaný výkladový klíč. Převzal to David Jařab a myslím, že on ten klíč našel. Je jím jakási - řekněme - stylová a charakterová čistota, neporušenost. Jelineková žádá ve všech scénických poznámkách naprostý naturalismus. V dekoraci, v rekvizitách, v kostýmech. Ale přitom ty postavy jsou teze. Nenapsala klasickou dramatickou hru, kde by postavy měly mezi sebou vztahy. Její postavy se chovají tak, jak ona potřebuje. Tak, aby vždycky vznikla nějaká reakce okolního světa. Ty postavy nejsou napsané v žádných přesných charakterech, dá se s nimi udělat cokoli. A právě ta okleštěnost v prázdném prostoru, čitelnost, jednoduchost, srozumitelnost každé akce, je pro nás tím výkladem, který postrádáte. Dospěli jsme však k němu až po tom, co jsme vyškrtali velkou část textu. V plném znění jsem si tu hru přečetla asi čtyřikrát a nebyla jsem vůbec schopná uložit si ji do hlavy. Pro mě je Jelineková trochu nemocná paní. V jakési bernhardovské spirále se neustále vrací ke stále stejným tématům, pořád opakuje stejná řešení, jen na ně nabaluje další a další hnusy. A pak zase jiné hnusy. Jednou to říká tahle postava, jindy jiná, chvilku si slova berou postavy přímo jedna druhé z úst. Tím pádem nemá ta hra ústřední postavu. Jsou jí všechny a žádná. My jsme se snažili nějaké drama z toho aspoň částečně vytvořit. Tak, aby bylo jasné, kdo to téma nese. Tak, aby diváci byli schopni tu inscenaci vůbec vstřebat. I kdyby to herec chtěl jinak, slova toho textu jsou silnější než jakýkoli výraz, který by svým postavám mohl poskytnout. Ty texty není v lidských silách uhrát. Jsou tak strašně zakódované do německojazykové oblasti, že - obávám se - nejsou u nás bez nějakých radikálních škrtů či úprav inscenovatelné.
Divadlo Komedie se pod vedením Dušana Pařízka právě na tuto dramatiku orientuje.
Dušan je v podstatě Němec, který to cítění má a rozumí tomu. Když dělá Schwaba, ví proč a umí to. Já se učila němčinu dvanáct let a ten jazyk i ta kultura, ti lidé jsou mi vzdálení. Když jedeme do Francie, tak se snažím přejet Německo co nejrychleji, abych se nemusela zastavit ani u benzinové pumpy. Já té dramatice ani nechci porozumět. Mně to přijde - v těch emocích, v té naturalistické důslednosti, v doslovnosti témat, v divácké agresivnosti, v té „coolnosti“ situací a slov - odporné. To divadlo postrádá tajemství. A divadlo by mělo mít vždycky nějaké kouzlo, nemělo by říkat všechno, mělo by pokaždé mít něco v sobě schovaného.
Chcete říct, že Klára S. je vám odporná?
To proboha ne! Jen říkám, že to bylo pro mne - a nejen pro mne - hodně těžké zkoušení. A že ne všichni dost dobře rozumějí tomu, v čem vlastně účinkují. Já za sebe můžu říct, že vím, co tam říkám, že mě dokonce některé věty i bavěj, a to nejsem feministka. Je docela zábavné, když můžu ze sebe setřepat věci, které jsou mi na lidských vztazích nebo na chlapech protivné, a říct je nahlas. A ještě k tomu mít nějaké diváky a dostat za to zaplaceno. To je docela příjemné. Ale překvapuje mě, že na to máme pořád vyprodáno, že na to těch tři sta diváků vždycky přijde. Proč? Když jsme to zkoušeli, tak jsem si říkala, že přijde pár zvědavců na Jelinekovou, čerstvou nositelku Nobelovy ceny, a dost. Ale je o to poměrně velký zájem. Tak si říkám, že to je možná dobře. Že český divák chce o něčem přemýšlet. Že konzum je třeba na ústupu.
Zajímá vás na divadle nějaké téma? Třeba feminismus? Ptám se proto, že tématem většiny her, které jste připravila s vaším mužem, je vztah muže a ženy.
Já myslím, že dialog mezi mužem a ženou, ať už je milostný, přátelský, nepřátelský, nenávistný nebo sourozenecký, je to nejzákladnější, co může v životě, a tedy i na divadle být. Ze všech inscenací, které jsme se Sašou připravili, mám nejradši Ionescovy Židle v Divadle v Řeznické. Chtěla bych je hrát, dokud to budeme schopní fyzicky zvládnout. Mám takovou představu, že Židle budou s námi stárnout, že se budou adekvátně tomu proměňovat, a tím budou pro nás i diváky stále zajímavé. V té hře je všechno to, co je v jiných hrách obsaženo jen po částech. A je to tam v detailech. Skýtá to neuvěřitelné možnosti proměn partnerů, neboť ti tam jsou pouze imaginární… To téma dialogu dvou partnerů mě baví. Obdobně je tomu i v projektu Cigaret… Stejně jako Bulgakovovi. Já si nevybírám hry podle žádného klíče. Ty projekty vznikají tak, že v nás cosi zarezonuje, něco v nás po přečtení knihy či zhlédnutí filmu zůstane a my se s tou věcí chceme vypořádat, nějak se s ní setkat, poradit si s ní vlastními silami. Někdy své síly přeceníme a téměř vždycky to dopadne jinak, než jsme původně zamýšleli. Třeba z těch Cigaret se stal takový zvláštní, nezařaditelný tvar. Není to činohra, není to typické pohybové divadlo. Je to takový… obraz. Je tam spousta formálních věcí, je to udělané obrazově a výtvarně. V tom je to, myslím, ženské. To by mužští režiséři neudělali.
Takže přece jen feminismus!
To ne. Ale myslím, že skutečně existuje rozdíl mezi ženským a mužským vnímáním divadla. Třeba právě v tomhle. Režisérům-mužům je vesměs jedno, jak vypadá scéna a co má kdo na sobě. Mně třeba když jsme zkoušeli Důkaz překvapovalo, jak nechává Miroslav Krobot volnou ruku výtvarníkům, že se zabývá jenom tématem a tím, jak herci hrajou. Ale jestli mám na hlavě klobouk nebo ne, je mu úplně fuk.
Mně naopak vždycky bavilo nahlížet na inscenaci komplexně. Když jsme dělali Židle, tak první, co jsem vymyslela, byly záclony jako symbol starých lidí zakletých ve svých bytech. Mají už své životy prožité a ten byt je vlastně jejich poslední, doživotní vězení. A od té dekorace, od těch vnějších symbolů, pak vyplynuly věci další. Stejně tak tomu bylo i u Cigaret. Bylo mi jasné prostředí - tančírna jako nádraží s bezdomovci - a ostatní jsem hledala až během zkoušek. Obdobně přistupuje k divadlu i Viktorka Čermáková, s kterou jsem několikrát spolupracovala. To je možná ten ženský princip, ženský přístup… A mrzí mě, že to lidé kolem divadla často hodnotí jako chybu, že to označí za povrchnost. Ale já si myslím, že to tak není. Je to jen rozdíl mezi chlapama a ženskejma. Ženy tak, jak žijí a myslí, dbají od přírody víc na prostředí okolo sebe a na sebe samé. Ženská si třeba koupí kytku v květináči, což by chlapa nikdy nenapadlo. Ten raději čte na WC noviny. To by zase neudělala žádná ženská. A tak jako v životě, i v divadle jsou myslím možné oba tyto přístupy…
Přesto dnes spolupracujete v podstatě výhradně s režiséry. Dušan Pařízek vás pozval do Komedie a Miroslav Krobot do Dejvického divadla…
Ta pozvání mě strašně překvapila. V životě jsem na žádné dveře neklepala. Nikdy. Po škole mě vzal Jiří Fréhar s Karlem Křížem do Labyrintu. Když Labyrint skončil, byla jsem zrovna podruhé na mateřské, takže jsem skončila v naprosté prázdnotě. Tím, že jsem měla břicho, jsem neměla možnost se nikam upnout. Z toho pak vznikly ty vlastní projekty. Zpětně jsem tomu vlastně ráda. Nechala jsem tomu volnej průběh a poslední dva roky už ta práce chodí za mnou. Považuju si toho a jsem vděčná.
Žijete a často i hrajete s hercem Sašou Rašilovem. Jak váš vztah funguje?
Vztah se Sašou je pro mě životní základ. Rodina je na prvním místě, je pro mě to nejdůležitější. Jsem člověk, který potřebuje dialog, a jakékoli rozhodnutí, které dělám, ať jde o práci či třeba jen nákup na večeři, mám potřebu konzultovat. Saša by se smál, že si to pak stejně udělám po svém, ale mít zázemí, kde se může člověk úplně uvolnit, a přitom být s někým, kdo mě zná, kdo mě má rád, to je pro mě strašně důležité. Letos spolu budeme už patnáct let a ten vztah je stále jinačí. Dostáváme se třeba i do určitých střetů, někdy se zcela zásadně neshodneme, ale tím, že se tak dobře známe, dokážeme to zvládnout. Všechno je to založené na obrovské toleranci. U našeho povolání to jinak není možné. Nedokážu si představit, že by měl Saša ženu, která by si přála, aby byl pořád doma. Abychom uživili rodinu, tak člověk honí práci, kde se dá. A když ještě chceme dělat něco, co má smysl, tak ten čas nám práce krájí ve velkém. Takže si vycházíme co nejvíc vstříc. Kdybych měla řešit, že zkouší tři měsíce milostný vztah s mladou herečkou, tak bych se musela zbláznit. To, že jsme na tom oba úplně stejně, a ta tolerance a důvěra je mezi námi naprostá, není důvod o tom druhém pochybovat. Kdybych se v něm zklamala, byla by to největší prohra v mém životě. Ale myslím si, že po těch patnácti letech jsme tak provázaní vším, co jsme spolu prožili a vybudovali, že už bychom těžko měnili. Jsem přesvědčená, že si ty Židle spolu zahrajeme i v důchodu.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, Divadelní noviny, 5. dubna 2005
|
|