Divadelní noviny
ZA CENU SVOBODY MÁM VĚTŠÍ TRÁPENÍ
|
|
|
Daniela Kolářová, čerstvá nositelka Ceny Alfréda Radoka za ženský herecký výkon, v sedmdesátých letech představitelka upřímných dívek a emancipovaných mladých žen, v devadesátých letech mimo jiné poslankyně Parlamentu. V poslední době překvapila několika mimořádnými výkony v inscenacích mimo svou mateřskou scénu – Divadlo na Vinohradech. Křehká, zranitelná, stále jakoby rozechvělá a stále s cigaretou v ruce.
Vy kouříte?
Bohužel. Hodně. Od dob studia na DAMU. Čekávali jsme ve studovně, byla tam stará kamna, hrozná zima, čtvrťáci hráli karty, hulili u toho a nedovolili nám vyvětrat. Řvali, ať si zapálíme taky. Tak jsem do toho vlítla a kouření mi vydrželo. Protože jsem neurotik.
Jak se s tím hraje?
No, blbě. Zvlášť když je člověk maximalista a klade na sebe nároky, aby všechno bylo opravdu dobře… To spojení je příšerný. Když se začne něco bortit, vzniknou složitější okolnosti… člověk se propadá do depresí a škodí sám sobě.
To vypadá, že hrát je pro vás skoro trápení?
Někdy to tak je. Ale na některá představení se těšívám.
Tak jste to cítila vždycky? Mám vás nejvíc spojenou s rolemi vitálních, optimistických žen.
Myslím, že vždycky. Ale s věkem se to stupňuje. Na začátku jsem necítila takovou odpovědnost.
Čím vás herecká práce - mluvila jste o trápení svého druhu - naopak uspokojuje?
Je to složité. Někdy narazím na hru, na práci, která mě ničím neosloví. To jsou zoufalé chvilky. Když se ohlédnu, bylo prázdných okamžiků asi víc než těch, kdy se cítím motivovaná, inspirovaná… Jsem šťastná, když se setkám s dobrým autorem, když postupně přicházím na myšlení své postavy. To je osvobozující. Když pochopím myšlení postavy, přisvojím si ho a tělo se absolutně podřídí. Ocitám se na svobodném teritoriu a přidávám si spoustu věcí v pocitech, vjemech. Nabírám k nim materiál ze své vlastní cesty i z vnějších podnětů. Mám strašně ráda, když na postavu, kterou hraji, mohu ještě jakoby koukat a hraní kontrolovat. Mohu hospodařit s emocemi, nachystat se… Žádná schizofrenie. Jen to, že člověk svou postavu ovládá.
Navštěvovala jste gymnázium v Karlových Varech. Do třídy s vámi chodili třeba herečka Radka Fidlerová nebo překladatel a kritik Josef Mlejnek. Chtěla jste se věnovat sportu, ale nakonec jste šla studovat herectví. Proč?
Maminka pracovala v karlovarském divadle a občas mě půjčila na jeviště. Divadlo mě okouzlilo. Na střední škole jsme měli výborného češtináře, který vedl amatérský soubor Kapsa. Tam jsem se definitivně rozhodla, že budu dělat zkoušky na DAMU. Ale vždycky mi byly hrozně protivné divadelní manýry, představa, že „hraju divadlo“. Chtěla jsem si divadlo přisvojit natolik, abych dokázala vystupovat absolutně přirozeně. Smáli jsme se chvilkám poezie v televizi, kde umělci „hodně umělecky“ recitovali. Tohle mě naplňovalo ošklivostí i smíchem. Měli jsme dílem štěstí: studovali jsme na DAMU od roku 1964 do roku 68. Všechno ve společnosti se uvolnilo, hlavně polevila cenzura a my jsme zkoušeli třeba aktovky od Tenneseeho Williamse. Byl to průlom do celého systému - americká moderní dramatika. Učil nás Ota Sklenčka, profesor Salzer. Najednou jsme se mohli učit o autorech jako Beckett, Pinter, kteří byli také do té doby tabu. V DISKu nám povolilo vedení DAMU uvést samostatné studentské představení Zítřejší hvězda z Morgensternových veršů, které vymyslel Jiří Ornest s Petrem Svojtkou. Na konci studií, tuším v červnu 68, jsme dostali nabídku od Jaroslava Vostrého hrát Zítřejší hvězdu v Činoherním klubu. A to bylo tehdy něco jako Cena Alfréda Radoka. Jiří měl tehdy v plánu ještě další představení, tentokrát ze Strindbergových textů, ale k tomu už nedošlo. Ještě v Divadle S. K. Neumanna, kde jsem dostala po škole angažmá, jsme hráli Mrožkovo Tango, byla premiéra, jedna repríza a pak konec. Natěšili jsme se, měli plnou hlavu představ. Pak spadla klec. Byli jsme politicky úplně nepopsaní a kolem nás lidi, co vyhodili ze strany, lidi, kteří vystoupili ze strany. Intelektuálové začali mýt výkladní skříně. Všude byl cítit strach. Taková směs podivností, se kterými se člověk musel vyrovnávat a učit se v nich existovat.
Jste třicet pět let věrná Divadlu na Vinohradech, scéně, která v posledních několika desetiletích nepatří právě k uměleckým průkopníkům. Co vás na Vinohradech celou dobu drží, co na tom divadle a práci v něm máte ráda?
Mám k tomu divadlu velkou citovou vazbu. Zažila jsem tu mnoho dobrého i zlého. Skvělé kolegy, celou tu silnou generaci herců, která už dnes skoro neexistuje. Moc jsem se tady naučila. I přes totalitu jsme se, myslím, v divadle přenášeli na určité úrovni. Režisér Jaroslav Dudek vytyčil tvrdé, profesní hranice. Po roce 1989 sice cenzura padla, ale ukázalo se, že není až tolik dobrých autorů a že není vůbec jednoduché sehnat tým dobrých režisérů. Ale já chci věřit tomu (vedení i dramaturgové se o to snaží), že se odrazíme od toho „měšťanského divadla“, jak to pojmenoval Jiří Menzel, někam jinam. To není plán na rok, ale na deset let.
Zmínila jste Jaroslava Dudka, který v sedmdesátých a částečně v osmdesátých letech byl jednou z profilujících osobností tohoto divadla. Můžete práci s ním nějak porovnat se zkoušením v Divadle Komedie, s Dušanem Pařízkem nebo Arnoštem Goldflamem?
Dudek byl nesmírně inteligentní, vyhrocená osobnost, úžasný organizátor s přesnou koncepcí. Když jsem s ním měla zkoušet Hamleta, pozval mě na pracovní schůzku a ptal se, jestli mám pro Ofélii - mimo to, co je dáno autorem - nějaké téma, o čem bych ji sama za sebe chtěla hrát. Bylo to krátce po sovětské okupaci, a tak jsem řekla, že právě to je moje silné téma. Dával nám velikou svobodu, ale jeho připomínkám se říkalo herecké Waterloo, byly naprosto nemilosrdné, ať šlo o přibližné hraní nebo nedodržování domluvených témat. Zbavoval lidi iluze, že hrát divadlo je a priori cosi krásného, jakési vyšší poslání… Usiloval o co nejdokonalejší práci, šel k podstatě postavy a koncepce, kterou měl vymyšlenou. Ohromný řád i profesní nároky, které nebývaly obvyklé, vnesl i do práce v televizi, třeba v Nemocnici na kraji města. Když jsme začínali zkoušet s Dušanem Pařízkem inscenaci Lidumor, vypadalo to, že budou tři představení a skončíme. To je úplně jiný člověk, z jiného prostředí, jinak myslící. Nabídl něco, o čem jsme neměli ani ponětí, že existuje. Moje starost byla přiblížit se Schwabovu myšlení. Zvládnout ten stylizovaný jazyk, zvláštní humor zakomponovaný do promluv paní Vočistcové. Pařízek nějak dopodrobna nerežíruje, nearanžuje. Má před očima obraz, výtvarnou vizi, má představu témat, ale je velmi zvědavý na herce, co přinesou sami a co z toho všeho vznikne. Jemně koriguje. Je to úplně jiný styl práce.
Má nějaké záludnosti?
Když vám někdo podrobně určí aranžmá, nemusíte o něm přemýšlet, něčeho vás zbaví. Tohle vyžaduje větší spolupráci, větší investici. Předpokládá to společný zájem lidí, kteří se u práce sejdou. Za takovou zkušenost, která mě přivede k sobě samotné, prohloubí a přivede někam, kde to ještě neznám, jsem strašně vděčná. Za cenu větší svobody mám ještě větší trápení.
Berete své postavy jako příležitost k poznání sebe samé, svých možností?
V podstatě ano. Ze začátku si to neuvědomujete. Člověk je zmatený, neví co s rukama, nohama… Ale po určité cestě si začínáte uvědomovat, jaké nároky na sebe kladete, co byste chtěla a co už ne. Bohužel, tahle profese je závislá na mnoha okolnostech a náhodách, které ne vždy můžete ovlivnit - na dobrých textech, režisérech, spoluhráčích.
Kladete si někdy otázku, co máte vy osobně s tou či onou postavou společného?
U dobře napsaných her se člověk přistihne, že vždy něco objeví: zkušenost, povahovou dispozici...
Je pro vás kontakt s publikem důležitý? Myslím, že na Vinohradech nefunguje zrovna optimálně.
To je velký problém. Samozřejmě, když jdou lidi naproti, tak si pak všichni, když spadne opona, řekneme: To bylo hezké představení. Je to nevyzpytatelné. Těch případů, kdy to funguje, je možná méně než opačných. V menších prostorech, kde se lidé neostýchají reagovat, je kontakt snadnější. Do Komedie chodí mladší publikum, studenti, lidi, kteří mají zájem o dramaturgii, která se tam nabízí.
V Komedii jste se setkala se dvěma rakouskými dramatiky: Wernerem Schwabem a Thomasem Bernhardem. Svět jejich her je dost výlučný, zvláštní, nečekaný. Co pro vás to setkání znamenalo?
Pootočí vás to. Nabídne pohled dovnitř. Myšlení těch postav, to je něco, s čím jsem se v klasických divadelních hrách vlastně nesetkala. Bernhard byl určitě vnitřně velmi bohatý člověk, měl v sobě jistě i běsy a nenávisti, i k divadlu, ale některé lidi miloval, něco obdivoval a k nějakým hodnotám se vztahoval. Je tak nejednoznačný… Do postavy Matky nacpal i nějaké věci ze sebe, třeba hodnotící stanoviska, zároveň je pak popře, protože ta bába musela v tom svém strašném životě posbírat, co se dalo… Kolik je takových lidí, co jsou k umělcům devótní, v pěti minutách se ukáže, že je nenávidí, a pak se rozpláčou, že tomu nerozumí a nevědí, co to ten umělec je. Způsob Matčina uvažování se odehrává ve skocích. A Arnošt Goldflam je báječná povaha, potřebuje při zkoušení, podobně jako já, harmonii a vycházet si vstříc. Bylo to celé ohromně zábavné. I když jsme měli málo času - šest týdnů. Ke všemu jsme se s Jiřím právě stěhovali, spali na matracích. Neměla jsem domov, jen sprchový kout a dva hrnky. Byl to takový zvláštní stav, jako když přijdete do cizího města a nemáte nic, jen kartáček na zuby a občanku. A zároveň Hanka Burešová zkoušela Macbetha, kde hraji Vědmu, a byla tak laskavá, že mně dovolila dělat vedle toho i tuto práci. Všechno to bylo trochu divné a jiné než obvykle.
Jak jste se potkali s Arnoštem Goldflamem?
Trochu jsem ho znala od svého muže, který s ním pracoval. A jeho práci ještě z doby, kdy HaDivadlo jezdilo hostovat na Chmelnici nebo na Rychtu. Mile mě překvapilo, že mě oslovil. Bylo to možná trochu riziko pro obě strany. Já sice věděla, čím se prezentuje, ale jak myslí při práci, jsem vůbec netušila.
Musela jste v souvislosti s paní Vočistcovou v Lidumoru nebo Matkou v U cíle nějak proměnit způsob práce, herecké prostředky?
Herec potřebuje oči, které se na něho dívají. Režisér musí říct, které prostředky jsou přiměřené, korigovat případné excesy. Potřebuji od něho slyšet pravdu a nic než pravdu. Chci odstranit všechny chyby a musím se na něho spolehnout. Musím mu věřit. I když to může být zrada, protože někdo se do své práce tak zamiluje, že mu i leccos uteče. U Bernharda jsem si jednou věcí byla jistá, že tenhle záludný, chytrý autor nesnese, aby se do něho někdo opíral příliš divadelně. Matka - to je „slušná ženská, slušná rodina, mají předplatné na Vinohrady, chodí do divadla a žijí slušným životem“. Pak se ukáže ta hrůza. V podstatě je to baba, kterou by měli hospitalizovat. U Bernharda je třeba uhlídat míru normálnosti. Je to normální a v podstatě už je to patologické. Blázen neví, že je blázen.
S úžasem jsem zjistila, že jste účinkovala v muzikálu Kleopatra.
Byl to takový muzikál po česku. Muzikál jako takový, kde herec hraje, tančí a zpívá, mi připadá jako naprosto úžasná a velmi náročná disciplína. To se tady neděje. Jsou tu jakési začátky žánru, asi takové, jako když muzikály vznikávaly kdysi. Lidi se zapíchnou a odzpívají árii. Zajímalo mě, jak se žije v šoubyznysu. Co to vlastně je? Každodenní provoz, všechno třikrát čtyřikrát alternováno. Mašinerie, která den co den vydělává zpátky vložené peníze. Tehdy mi zavolal režisér Renč, řekl Kleopatra, a já mám Egypt docela ráda, tak jsem usoudila: aspoň zajímavé téma. Byly to činoherní výstupy bohyně Isis a jejího božského partnera, v podstatě předscény na přestavby.
Setkala jste se v poslední době s nějakým výjimečným příběhem nebo tématem? V knížce nebo v divadle…
Teď jsem se prokousala zoufalým deníkem Pavla Juráčka. Určité situace a normalizační tváře si trochu pamatuji. Jeho osud… byla jsem z toho celá rozrušená, rozčílená. Taky to byl určitě dost složitý člověk, který si spoustu komplikací přivodil sám, ale talentovaný, výborný filmař. Zas jsem si uvědomila, kolik lidských životů bylo zmarněných. Člověk na to pozapomene, někam to zastrčí. A když o tom čte, tak znova dostane vztek a zpětně i na sebe. Jít do divadla, to musíme hodně vybírat, když máme oba volný večer. Přiznám se, že když vidím něco špatného, je mi zle, mám z toho čtrnáct dní deprese - profesní. Tím se člověk trápí: když není představení dobře udělané, dostane pocit, že to všechno nemá smysl. A naopak. Vzpomínám si na Brookova Krále Leara, kterého jsem viděla v Praze v polovině šedesátých let. Nikdy na to, co do mě tohle představení otisklo, nezapomenu, pořád to v sobě nesu a moc bych chtěla umět takhle se svou profesí hospodařit.
Promiňte, ale v jistém ohledu mám pocit, že právě na Vinohradech jste řadu let byla nucena se svou profesí zacházet velmi nehospodárně.
Vždycky jsem se odvolávala k nějaké elementární lidské slušnosti - člověk doufá, že ten druhý přijde a něčím překvapí. Někdy se pak dostanete do strašlivých stavů. Chodí se vám strašně špatně zkoušet, nechcete tam a musíte. Naskakují vám opary, ale jak si vybírat? Když je to někdo, koho neznám, těžko a priori předpokládat, že to bude špatně. A když to po první třetině poznáte, pak už to musíte jen vydržet.
Nikdy jste neměla chuť se vzbouřit? Váš muž hrál na Zábradlí u Petra Lébla, netáhlo vás to tam? Proč jste se víc neprala o ty svoje představy o divadle, které jste měla, když jste šla studovat herectví?
Ale já jsem se tady o ně docela rvala…
Ale proč tady?
Protože jsem chtěla, aby se to tady změnilo. Jsem v podstatě nepohodlná osoba. A když na to přijde, tak se i rozčílím. Hodně. Ale nikdy bych nepřipustila, aby mě třeba Jiří přivedl na Zábradlí jako svoji ženu. Manželské dvojice u divadla nedělají dobrotu. Tenhle starý divadelní předsudek má něco do sebe.
Znala jste se s Petrem Léblem?
Ne. Jen jsme se vždycky pozdravili. Viděla jsem některá jeho představení. Moc se mi líbil Strýček Váňa.
Na co ve svém životě ráda vzpomínáte, co vám třeba dodá sílu, když je vám nejhůř?
Nedávno jsme byli v Karlových Varech, kde jsem vyrůstala od čtyř let a žila až do maturity. Miluju to divadlo. Chodila jsem tam do sklepa, úplně dolů, poslouchat řeku. Bylo tam místo, kde byla za takovou zástěnou slyšet. A pak se mi vybavil okamžik, kdy říčka Teplá zamrzala, kolem Puppu, Richmondu a daleko dozadu. Já jsem strašně ráda bruslila a jezdila jsem sama po té řece. Vzpomínám si na absolutní ticho, zamrzlou řeku a na zvuk svých bruslí, které podivně skřípaly po nerovném ledu. To se mi vybavuje čím dál víc. Vzpomínky, kdy člověk byl ještě absolutně nepopsaný papír a šťastný ve své existenci, protože spoustu věcí nevěděl. Mám ráda, když se věci dají řešit čistým, férovým způsobem. Ty ušpiněné kompromisy, které se se skutečností někdy uzavírají, mi vadí. Spousta lidí u divadla říká, že to tak nefunguje, že člověk musí ustoupit, aby pak o dva kroky postoupil dopředu. To mě strašně zmáhá. Proto ze všeho nejvíc posledních deset patnáct let inklinuji k přírodě a hrabu se v hlíně a bojuji s kusem pozemku, který byl zaplevelený. Do toho vkládám radost a energii, protože když něco zasadím, tak hned vidím, že to vyroste. Tam nepotřebuji používat žádné taktiky a obezličky.
Když jste vyprávěla o sedmdesátých letech, připadalo mi, že o nich mluvíte s velkou úzkostí. Ale já si vás z té doby pamatuji jako velmi úspěšnou televizní a filmovou hvězdu. Vy jste přece v té době musela prožívat období veliké slávy?
Sláva v Čechách… Přivede vás do spousty rozpačitých situací. Lidi jsou k vám třeba přemrštěně pozorní. Občas mi sláva pomohla, třeba když jsem sháněla klukům do školy červené trenýrky a nikde nebyly, tak mi je nějaká paní prodavačka obstarala. Dávám přednost tomu, když se k sobě lidi chovají normálně a slušně. Nemám ráda extrémy. V podstatě to, co člověk potřebuje k práci, je ticho a vzájemná důvěra, že si říkáme pravdu. To potřebujeme v práci i v životě: že se nebudeme obelhávat.
Vy jste se musela v politice hodně trápit?
To rychle prokouknete. Když jsme zkoušeli na Vinohradech Richarda III., tak jsem si říkala, jak byl Shakespeare geniální, ale ta balkonová scéna, kdy se Gloster nechává korunovat, že je už trochu moc. Jak jsem byla pitomá… A protože mám z divadla přece jen vycvičenou určitou schopnost odečítat, byl to takový podivný film, co jsem dnes a denně snímala očima… Jak se ty lidi mění, jak se účelově spolčují…
Rozum, to, že se na něco racionálně připravíte, to je pro vás opora a jistota?
Ano, je. Hodně jsem u divadla poslouchala, že ženská nemá na jevišti myslet. Že má dobře vypadat a umět zaplakat na pravém místě. Tyhle šmírácké poučky… Napůl žert, ale čím dál víc mě to vztekalo. Začala jsem číst texty úplně jinak. Jsem hodně emotivní člověk, ale snažím se s emocemi hospodařit. Rozlišovat podstatné od prkotin. Racionalitou se může člověk bránit i chránit. Pomáhá mi to zůstat normální, alespoň doufám.
|
|
|
|
Marie Reslová, Divadelní noviny, 19. dubna 2005
|
|