Lidové noviny
V NÁRODNÍM NENÍ ZVYKEM BOUŘIT SE
|
|
|
říká herec Jan Novotný, který hraje Anfortase v Parsifalovi Davida Jařaba. Světová premiéra v divadle Komedie se koná dnes.
Prošel řadou mimopražských divadel a všude následoval režiséra Jana Grossmana. Až do Divadla Na zábradlí, kde po listopadu hrál v jeho Donu Juanovi. Jan Novotný je členem činohry Národního divadla a jeho ostře řezanou tvář znají dobře i televizní diváci - natočil řadu inscenací, například Hodina tance a lásky, i seriálů - Na lavici obžalovaných justice, Strážci duší.
LN Donedávna jste patřil k těm členům činohry Národního divadla, kteří málo hostují. Neměl jste chuť odskočit si jinam?
Moje důvody byly docela prozaické, sice mě nebylo na jevišti moc vidět, ale pořád jsem hrál, čili i zkoušel, a zabíralo mi to moc času.
Teď jsem v Národním nezkoušel vůbec, tak jsem toho využil a hostoval jsem v Kašparu, dále hraji ve hře Olgy Scheinpflugové Okénko, s Pavlem Hášou jsem dělal zájezdovou inscenaci Zlaté jezero, kde stárnoucí dvojici hrají Květa Fialová a Radek Brzobohatý. To si vychutnávám, protože oba jsou úžasní. Pak ještě hraji v Baladě o smutné kavárně v Řeznické v režii Viktora Polesného, natočil jsem něco v televizi a film a začínám zkoušet Večer tříkrálový pro Shakespearovské slavnosti na Hradě.
LN Čím vás oslovil Parsifal v Komedii?
Já jsem se přišel učit k mladým klukům. Neodvážím se odhadnout, co tomu řeknou diváci, ale každopádně je to zvláštní nakládání s látkou a také velice poctivé. Jde o variaci slavného mýtu v současném kontextu, která se nevyhýbá nadsázce, ostatně odehrává se v prostředí, které je něco mezi hotelem a lázněmi. Je to pro mě zajímavá práce a hlavně setkání s příjemnými a talentovanými mladými lidmi, kteří přemýšlejí a své uvažování se snaží zhmotnit v práci.
LN V Národním jste od roku 1993 a nedá se říct, že by vás vedení činohry využívalo tak, jak by odpovídalo vašemu talentu a zkušenostem. Jak jste se s tím srovnal?
Čím jsem starší, tím víc to beru jako danou věc a nechci o tom mluvit. To ale neznamená, že jsem ublížený. Snažím se všechny role na své mateřské scéně dělat co nejpoctivěji. Na druhou stranu se cítím svobodný, nikomu nejsem zavázaný a nikdo není zavázaný mně.
LN Přišel jste ze Zábradlí, kde jste hrál hlavní role, a tady jste na pořádný úkol čekal prakticky až do teď. To vám nevadí?
To je osud. Z Národního jsem dostal celkem tři nabídky. Ta poslední přišla tři dny po smrti Jana Grossmana, a tak jsem na ni kývnul.
LN Které své postavy na první scéně si nejvíc považujete?
Těšily mě dvě poslední inscenace. Psychóza ve 4.48 Sarah Kane a Klimáčkův Hypermarket.
LN Co práce s hostujícími režiséry, třeba s Morávkem?
Bylo to monstrózní. Pojal velký prostor jeviště historické budovy doopravdy, ale na mě to bylo příliš obrovité a rozmáchlé.
LN Bouřil se mu někdo?
Ani ne, v Národním nebývá zvykem bouřit se. Možná teď trochu víc, ale spíš ne. Kdybych měl Národní divadlo něčím charakterizovat, tak bych řekl, že jsou tu velké rozestupy, všechno se tak nějak po divadle rozestře.
LN Co vás přimělo následovat po divadlech Jana Grossmana?
V první řadě jsem ho měl rád jako člověka, velice jsem si ho vážil jako umělce a věděl jsem, že se od něj můžu hodně naučit. Pro mě osobně je to velmi zavazující - vím, že musím jít svou cestou a zároveň mít na paměti, co do mě vložil. Svou cestou jsem si ostatně šel, už když jsem s ním pracoval. Vedli jsme stálé diskuse - já ho jako mladý herec poučoval a on to trpělivě poslouchal.
LN Co jste si ze spolupráce s ním odnesl?
Že k divadlu lze přistupovat velice intelektuálně a zároveň se selským rozumem. A neoddělovat to. Divadlo je strašně obyčejné a zároveň naprosto neobyčejné. On byl dokonalý analytik, všechno měl skvěle připravené a byl tudíž vždy schopný pohotově reagovat na to, co se při zkouškách stane.
LN Z Chebu jste šel do Hradce Králové, kde se v té době utvořil dobrý tým - dramaturg Milan Klíma, režisér Miroslav Krobot a začalo se také dělat v Besedě. V čem spočíval úspěch této éry?
Nabídl, abych s ním šel, což pro mě byla pocta. Hradec byl tenkrát hodně zajímavý, bylo to tam i dobře režijně rozhozené - Jan Grossman, mladý divoch Krobot, Jaromír Staněk, který režíroval pro širší okruh publika, a Josef Krofta. Ten zase režíroval v Besedě. Nikdo si tam nemyslel, že ten druhý je něco méně, jeden o druhém věděli, že divadlo je potřebuje. Všichni herci pracovali rádi s Grossmanem, s Krobotem, se Staňkem i s Kroftou. I proto to tam bylo tak fajn.
LN Za Janem Grossmanem jste pak odešel do Prahy, do libeňského divadla. Rodinu jste zatím nechal v Hradci a dojížděl. Bylo pro vás složité rozhodnout se?
Na obou stranách byla těžká závaží. My jsme se s manželkou v hradeckém divadle seznámili a vzali se a dobře se nám tam žilo. Nechtěli jsme Hradec opouštět, je to příjemné město. Nakonec Praha převážila.
LN Pro každého divadelníka je Praha logicky metou. Není to přece jenom klišé, když se říká, jak je úžasné jít se vyhrát na oblast?
Svým způsobem se z toho klišé stalo, ale pokud vám tohle osud dopřeje, je to k nezaplacení. V Chebu jsem měl některý měsíc i dvaatřicet představení měsíčně, dvacet osm na zájezdech a čtyři hlavní role. Jezdili jsme po západních Čechách, hráli v hospodských sálech.
LN Vraťme se ještě na Zábradlí, počátkem 90. let jste v Grossmanově třetí inscenaci Dona Juana hrál titulní roli a vystřídal Jiřího Bartošku. Dodnes mají někteří aktéři vzpoury proti Grossmanovi, třeba Karel Heřmánek, potřebu "vyjadřovat se". Jak jste se tehdy cítil?
Mou jedinou starostí bylo odvést práci co nejlépe, abych byl hoden důvěry, která ve mně byla vložena. Kdybych se nechal vláčet problémy, ke kterým tehdy v divadle došlo, tak bych nemohl pracovat. Když člověk tyto vedlejší záležitosti zapojí do své práce, ztrácí energii. Grossman říkával, že divadlo se nesmí dělat z opozice, ale z pozice a toho jsem se držel. To ovšem neznamená, že jsem nevnímal, co se v divadle tehdy stalo. Bylo mi líto Jana Grossmana, pro kterého byl celý spor nesmírně únavný.
LN V inscenaci Taboriho hry Mein Kampf v Realistickém divadle v roce 1990 jste se stal možná prvním Hitlerem na českém jevišti. Z čeho jste vycházel?
Mein Kampf je úžasná hra. Pro mě byly určující tři věci. Jednak jsem vyšel z toho, co jsem o něm už věděl a co jsem si o něm přečetl, pak jsem si pustil nějaké filmy a projevy a nakonec jsem si stanovil, že to byl člověk z masa a kostí. A tak jsem to tam všechno hrnul a nechal to být, protože, jak něco převážilo, bylo to špatně.
LN V Národním divadle se nyní dost omladil režijní kádr. Jak vy jako zkušený herec pohlížíte na mladé a začínající režiséry? Neříkáte si, co vám tak asi může předvést?
Když přijde mladý kluk, máme oba stejnou šanci, že budeme říkat blbosti, ale podmínkou je, aby z toho vznikl dialog a blbostí postupně ubývalo a přibývalo věcí, na kterých se můžeme shodnout. Ale to většinou nepodmiňuje věk. Herec se musí snažit dobrat se toho, čím vlastně je, kam směřuje jako člověk. Když ví hodně o sobě, ví hodně o lidech a o světě a přestává být papouškem a stává se tvůrcem. Jestliže mě takové otázky přestanou zajímat, nezbude mi nic jiného než se na jevišti předvádět a pouhé předvádění nemá s herectvím nic společného. Divadlo je pro mě především výpověď o době a herectví je výpovědí své generace. Ať jde o jakýkoliv úsek budoucnosti, přítomnosti nebo historie lidstva, vždy je tu generace, která se snaží cosi pochopit. Aby se tak stalo, je třeba myslet a herectví je jakýsi druh přemýšlení o světě.
|
|
|
|
Jana Machalická, 28. dubna 2005, Lidové noviny
|
|