Houser
HŘBITOVNÍ KVÍTÍ
|
|
|
Inscenace Miriam v Divadle Komedie představuje další set kání režiséra Jana Nebeského s textem Lenky Lagronové.
Lenka Lagronová patří k nejsvéráznějším českým dramatikům, o Janu Nebeském platí na režisérském poli totéž. To, že ze spojení těchto dvou mimořádných osobností vznikají neobyčejná představení, dokazuje například veleúspěšná Terezka, inspirovaná životem sv. Terezie z Lisieux, která v průběhu osmi let dosáhla stovek repríz a byla vyznamenána Cenou Alfréda Radoka za rok 1997.
Děj své nové hry Miriam zasadila autorka na starý židovský hřbitov. Zde dojde k osudovému setkání dvou mladých dívek. Jedna si sem přichází smlsnout si na dostatečném množství prášků, které by ukončilo její pozemskou pouť, druhá, coby obyvatelka tamější márnice, zase s kosou, aby vyčistila zarostlé hroby. Ctitele hororů a psychedelických běsů musíme zklamat předem. Ač pro ně popis výchozí situace vypadá jistě lákavě, deprese ani vraždění neviňátek se nedočkáme. A to i přesto, že dívky si nakonec rozpustí prášky v mateřídouškovém čaji, společně ho vypijí a ulehnou do jednoho hrobu. I v prostředí prodchnutém smrtí se totiž můžeme smát. Zdatnější čtenáři či divadelní návštěvníci znalí autorčiných textů vědí, že nepůjde u řachandu k popukání, ale o jemný a hravě ironický inteligentní humor. A tak si Mirka (Gabriela Míčová) i Věrka (Lucie Trmíková) během této travičské story mohou zahrát s rozpustilosti holčiček na pyžamové párty na módní přehlídku nikdy nenošených, avšak bravurně spíchnutých šatů, s ryzí praktičností vybrat místo posledního odpočinku .i nekonečně rozmíchávat přesné množství prášků postupně nejen v hrnku, ale i v neckách s lopatou.
„zcizáky“
O zábavnost a poutavost inscenace se podstatnou měrou zaslouží režie. Divadelní mág Nebeský tentokrát držel své zašifrované obrazy na uzdě, zato jeho scénické vychytávky a zcizovací efekty těší všechny divadelní labužníky a posunují představení mnohdy až do groteskní roviny. Z podlahy tak „vyrůstají“ růže z papíru, krev z rozbitého kolena sice crčí, ale herečka si ji sama ždímá na nohu pomocí houbičky apod.
Mirku a Věrku na jevišti doprovází ještě muž. Hraje na klavír a na podivný indický nástroj podobný sítáru, předčítá tezovité úryvky z knihy o správném žiti, pálí kadidlo, modlí se a medituje (Pavel Magda Pražák). Odlehčující funkci má zcizující citace skutečného rozhovoru Lenky Lagronové s Josefem Chuchmou v závěru inscenace, v němž ústy hereček autorka osvětlí dvojjedinost Věrky a Mirky coby obrazu její vlastní duše a vyjádří se i k motivům napsání hry.
Lenka Lagronová získala grant na napsání hry o Panně Marii. Zadaný úkol skutečně splnila. Miriam je hebrejskou podobou jména Marie, světice sama se ve hře objeví také v podobě sochy, kterou kdosi na hřbitov odhodil. To, jak zásadně socha svaté v pokročilém stupni těhotenství zasáhne do života obou hrdinek, by bylo nefér prozrazovat, znalci Nebeského záliby v pohrávání si s diváky však možná již tuší.
Inscenace vyvolává působivou intimní atmosféru. Ta vzniká především „jevišťátkem na jevišti“, hraje se totiž na malém vyvýšeném pódiu a diváci sedí v pár řadách také přímo na jevišti. Celý tým, který se na Miriam podílel, vykazuje mimořádnou souhru. Obě aktérky – Lucie Trmíková a Gabriela Míčová přesvědčivě vykreslují stavy autorčina nitra a dávají život místy bizarně vykloubeným postavám.
V mnoha ohledech zvláštní text o podobách citlivé duše rozevírá široké možnosti názorů a interpretací. Pro diváky poučené v křesťanství a mystických obrazech může mít představení vyšší výpovědní hodnotu, inscenace se ale v každém případě dotkne i ostatních a slibuje přinejmenším neobvyklý divadelní zážitek.
|
|
|
|
Jana Janů, Houser, 28. dubna 2005
|
|