www.rozhlas.cz
LEGENDA O GRÁLU
|
|
|
"Královské zasvěcení přetváří krále v světlo sestupující do srdcí lidí a vznášející se v slávě nad nimi. Kouzlo monarchie nepůsobí skrze triky rozumu, nýbrž čistým, ryzím magnetismem přitahuje oči i srdce tím, že jim nabízí repliku světla." - Elemir Zola, Milosrdenství světla: Svatí králové grálu.
Kdo z vás nezná příběh o hledání grálu? Bylo vytvořeno množství děl, ať už literárních, dramatických i filmových, známe i náměty pro výtvarné umění. Dokonce jím žila i středověká křesťanská církev, která za grál považovala pohár, do něhož vytekla Spasitelova krev. Legenda o rytířích, kteří neohroženě míří za svým snem i cílem, a většina z nich přesto nedojde, zasáhla srdce nejednoho kluka. Všichni si jako malí hráli na rytíře, ale nikdo nechtěl prohrávat a nedojít do konce. Přesto se jim aspoň trochu tříbily jejich vlastnosti a smysl pro čestnou hru. Velcí kluci v Divadle Komedie teď toto lákavé téma zpracovali. Parsifal už bude šestou premiérou zmiňovaného divadla v této sezóně. Hru samotnou napsal režisér a umělecký šéf David Jařab. Inspiroval se nejznámějším románem Wolframa von Eschenbacha Parzival, který se věnuje grálové tématice. Eschenbach jako středověký intelektuál vědomý si souvislostí chtěl asi naznačit jednotu Východu a Západu, kterou i popsal v postavě Parsifalova nevlastního bratra Feirefize, a jejich vzájemného vztahu. Možná se i tím nechal umělecký tým inspirovat. Pro Davida Jařaba se stal román spíš jedním z určitých východisek. Snaží se jako autor nahlížet na tento mýtus, jak už je divadlu vlastní, v současném kontextu. Proto si může dovolit i značně odlehčený pohled a pracovat s nadsázkou a humorem až surrealistickým. Ostatně, víc o všem vypoví můj rozhovor s režisérem Jařabem:
Jak jste vlastně přišel k tomuto tématu? Co vás k němu přitáhlo, jak se vám zpracovávalo?
Jde o náhody. Kdysi jsem se chystal, že budu zpracovávat činoherní verzi jedné opery pro Klicperovo divadlo. Tehdy mě napadl Parsifal. Připravoval jsem se na něj, ale ze všeho sešlo. Pak jsem se nějakým způsobem dostal k literatuře o grálu a zaujalo mě to, ostatně jako jiná hermetická a alchymická literatura. V součinnosti se svým spolupracovníkem a přítelem Petrem Haasem, který vytváří hudbu, jsme se rozhodli, že zkusíme udělat takového novodobého Parsifala. Inspiroval jsem se románem Wolframa von Eschenbach, který se pro mě stal určitou osou. Text je celý nový, protože je můj, básnický, vedený v jiném duchu než ten původní, šestisetstránkový. Jde o původní příběh, vyprávěný jiným jazykem, prochází odlišnými akcenty při zachování legendy.
Do jaké míry se změnila legenda? Inscenaci se chystáte vytvořit s určitou nadsázkou...
Legenda o grálu je známá, ale pro většinu lidí zase jen v té přetavené formě v podobě filmů, od Excaliburu až po Krále Rybáře. Všichni ale přebíráme tu podstatu legendy z nějakého pramene, který ji interpretuje. I samotný pramen z 13. století je interpretace jiného pramene. Takže když to děláme dnes, je prakticky nesmyslné tvořit historickou hru. Žádná brnění ani meče na scéně nebudou. Přesto si myslím - a to je vždy silné na mýtech -, že základní zůstává. Směřování i myšlenky jsou stejné, tak jako byly na počátku. My se je snažíme nějakým způsobem cítit. Mluvíme jiným jazykem, v jiných souvislostech, situacích, což má logiku. Podstatné je právě to, že lze tentýž příběh se stejnými analogiemi vyprávět v třináctém, patnáctém i jedenadvacátém století.
Ty analogie jsou zajímavé, původně šlo o keltskou legendu, která potom dostala křesťanský náboj o hledání poháru s Kristovou krví. Co je u vaší inscenace zásadního?
My jsme ji očistili od nánosu čistě křesťanského výkladu. Evidentně se do příběhu přidával později, a kromě toho i pod keltským je ukrytý perský původ legendy. Pro mě jde jednoduše o zkoušky z dospělosti. Máme před sebou člověka, který je prostý, ale předurčený k tomu, aby se stal někým větším. Prochází řadou zkoušek, iniciací, aby se stal králem, vůdcem, někým zasvěceným. Druhou složkou příběhu se stala skutečnost, že je tu churavá země, pustina, která má svého krále, který ale žije se zraněním. V té zemi nejsou schopni se recyklovat z vlastních řad, tak se musí otevřít novému adeptovi. Pak přichází a oni si potřebují prozkoušet, jestli jde o toho, který je předurčen k vládnutí.
Kde jsou spojitosti se současností?
Jde o věci, které se samozřejmě týkají i dnešního světa. Máme čerstvě nového papeže. Jeho zvolení trochu připomíná rituál hledání skutečného krále. Ale bohužel je už vidět, jak je to oproštěno a stále čím dál víc taky gumováno to rituální okolo všeho. Většina věcí se stává pouze prázdným dogmatem. Dokonce i vedení společnosti dnes není vnímáno jako předurčení k tomu, aby člověk mohl vést lidi okolo sebe. Dnes je vše velmi utilitární a pragmatické, už to ztrácí magický rozměr. Myslím si, že jako společnost tak přicházíme o mnohé. Už se definitivně vypaří, co v nás rituálního a magického přežívá, čehož je už v euroatlantické civilizaci minimum. Zákonitě budeme nahrazeni, anebo se synkreticky zase spojí nějaké naše starší tendence s jinými. Snad vznikne cosi životného. Bez zmíněných věcí společnost existovat nemůže. Ono to může trvat dlouho, než se všechno rozpadne.
Jak se vám spolupracovalo s Petrem Haasem a hlavními představiteli? Do jaké míry bude inscenace založena na hudbě?
Inscenace je skutečně činoherně-hudební, takže bude hrát živé dechové kvarteto a zpívat i hrát bude taky devítičlenný dětský sbor. Spolupracovalo se mi skutečné dobře, protože jde o mně blízké lidi. Spíš se oťukáváme navzájem. Nejde o souboj, spíš o společné hledání, sezení a vyprávění si o tom, kudy by vše mělo jít. Takové jemné zkoušení, ladění formy na finále.
Téma si vyžaduje hodně hudby a fantazie - co myslíte, že hlavně osloví diváky?
Doufám, že to bude spojení činoherní lehkosti s určitou váhou hudby, která ukazuje na hloubku celé věci. Půjde o inscenaci, která může současného diváka zaujmout, protože přistupuje k otázce magie, rituálu, hledání sebe sama v zajímavých souvislostech. Řada lidí cítí dotyk těchto aspektů, zažívají silné vnitřní hledání vlastního já, vlastního způsobu vyjadřování a nazírání na svět. Ti, kteří mají tendenci o všem zmiňovaném aspoň trochu přemýšlet, pro ně to může být inspirativní. Pro ostatní může inscenace být přinejmenším zábavná.
|
|
|
|
David Ašenbryl, www.rozhlas.cz, 29. dubna 2005
|
|