Divadelní noviny
INICIACE NA DNĚ BAZÉNU
|
|
|
Kdyby na plakátech k inscenaci Divadla Komedie Parsifal nebyli herci oblečeni do současného šedivého až úřednického civilu, možná by se dal některý fanoušek muzikálových produkcí zmást. Velké příběhy evropské literatury u nás tvůrci rádi sytí lacinou romantikou. Z té však rozhodně režiséra Davida Jařaba nelze podezírat. Přesto ale důvod, proč Jařab inscenuje právě grálovou legendu z pera německého středověkého básníka Wolframa z Eschenbachu, zůstává pro mě obestřen tajemstvím hlubokým jako samo grálové mystérium.
Wolframův román je monumentálním dílem – než Parsifal dosáhne na grál, trvá to téměř pětadvacet tisíc veršů. Jařabovi k témuž stačí pouhá hodina. Znalost středověkého písemnictví u nás rozhodně nepatří k obecným vědomostem: s tím režie počítá a před vstupem do sálu visí cedule se synopsí. Případným opozdilcům ji ještě přímo před začátkem představení přečte ze záznamu znuděný hlas. Jařab rozumně rezignoval na rozmanité dějové peripetie, kterými Wolframův román dle konvencí žánru oplývá. Vynechává i souběžný příběh druhého pátrače po grálu, protřelejšího, živočišného rytíře Gawana, jenž je protipólem prosťáčka Parsifala; a míří rovnou k jádru příběhu. Parsifal je vyvolen, aby získal jednu z největších svátostí křesťanství: grál, do nějž Josef z Arimatie zachytil prýštící krev ukřižovaného Krista. Cesta k hradu Mont Salvage, v němž je relikvie uchovávána, je pro nepoznamenaného rytíře procesem iniciace. Musí se vyrovnat s následky dvou křivd, které spáchal, a pochopit, že cesta ke spasení je možná jen díky soucitu.
Režisér se ovšem nezaměřil na děj, ale na komentář k němu. Malé povědomí o grálové legendě a jejích rozličných interpretacích je tak v případě inscenace v Komedii pro diváka paradoxně výhodou. Může se totiž opájet efektními symboly a záhadně znějícími replikami a nemořit se luštěním jejich významů. David Jařab jistě důkladně prostudoval celou „matiere de Bretagne“, tedy okruh, z něhož Parsifal námětově vychází, a zná interpretace, kterých se za stovky let nashromáždila celá řada. Volně je však vytrhuje z kontextu a publiku servíruje tu alchymistický, tu psychoanalytický výklad textu.
Scéna evokuje prostředí plaveckého bazénu. Zeleno-bílé „vykachlíkované“ panely s nerezovým držákem na ručníky ve stejných barvách. (Bílá a zelená jsou ostatně jedny ze základních symbolických barev alchymie.) Osušky leží také na pultu před jedinou stavbou na scéně, domečkem, který připomíná saunu či páru. Domek je zároveň grálovou svatyní a Parsifalovu nezralost dokazuje, že hned v úvodu přichází k pultu a mává dvoustovkou, jako by si pobyt uvnitř mohl zaplatit. Stavba však není jen zdrojem tělesné relaxace, byť se z ní vychází převážně v županu. Ze stěny vede roura a z ní občas kape krev. Scéna je zároveň prostorem, v němž se odehrává podivná psychoterapie: Martin Finger v roli Parsifalova nevlastního bratra je jakýmsi nelítostným demiurgem hrdinovy pouti za „zasvěcením“. Do rukou se mu dostává vpravdě jelimánek, Roman Zach hraje Parsifala jako bezelstné tupé stvoření, které ani nechce chápat a raději si zacpává uši gumovými medvídky. Naivně udivený výraz Parsifalovi ve tváři bohužel zůstává, známky duševního zrání na něm nejsou patrné. Na konci inscenace působí jako stejný trouba.
David Jařab se inscenací Parsifala postavil před otázku, jak v dnešní době, štítící se patosu a velkých slov, v éře silného ateismu, traktovat legendu, jejímž kořenem je cesta k vnitřní spáse. Zvolil silný odstup s důrazem na relativizaci všech hodnot. Poté co Parsifal dosáhne grálu, odchází do domku jako jehně na porážku. Není to vítězství, spíš oběť, a tím pádem popření smyslu předchozího snažení. Náboženské souvislosti z inscenace vymizely docela. S patřičnou distancí jsou hrány také všechny charaktery. Dvojjediná figura Krále rybáře, mystického vládce Mont Salvage a Trevrizenta, je v podání Jana Novotného postavou bez charismatu. Novotný v šedivém obleku trousí věty, jako kdyby účinkoval v roli vyšetřovatele v televizním seriálu let sedmdesátých. Nakonec, proč by v dnešní době měl být Král rybář výjimečnou postavou?
Jařabova inscenace však na žádné otázky neodpovídá. Každý ať si, co chce, vyloží, jak chce. Záměr tvůrců zůstává nečitelný. Skoro je lepší, když místo slov obstarává významy hudba, a to jak v podání živé kapely složené výhradně z dechových nástrojů, tak mezzosopranistky Karolíny Berkové, která hraje Parsifalovu sestřenici Sigunu stejně jako grálovou kněžku Repanse de Joie. Efektní je také nástup o dětského sboru andělských holčiček v bílých župáncích. Emoce, které podmanivá hudba i sugestivně komponované obrazy vyvolávají, však padají do prázdna. Ve světě beze smyslu a s relativizovaným mravním poselstvím zůstávají viset ve vzduchu jen jako sličné, leč nesrozumitelné ornamenty.
|
|
|
|
Kateřina Kolářová, Divadelní noviny, 31. května 2005
|
|