www.dilia.cz
ROZHOVOR - LENKA LAGRONOVÁ
|
|
|
24. března 2005 se v Divadle Komedie uskutečnila světová premiéra hry Lenky Lagronové Miriam. Začátkem května se tato hra s úspěchem četla v New Yorku. Při této příležitosti jsme autorce položili několik otázek…
Co Vás přivedlo k divadlu? Jsou Vaši příbuzní nějak spřízněni s divadlem?
Příbuzní? Myslím, že ne. Co mě přivedlo k divadlu? Když o tom přemýšlím… tak doopravdicky mě k divadlu přivedla paní Hana Zagorová a Leoš Železný. Hana Zagorová, zpěvačka, a Leoš Železný, spolužák, který seděl v lavici přede mnou. Byla jsem asi ve 4. třídě. Koukala jsem se na televizi. Tam zpívala Hana Zagorová a všichni jí tleskali a ona měla na sobě takovou květovanou košili. A já před tím televizorem seděla také v květované košili a trápila se, proč mě nemá Leoš Železný rád, když já jsem do něj tak zamilovaná. A když mám téměř stejnou košili jako ta Zagorová a zase o hodně škaredější nejsem… A on se neotočí a neotočí… a nepodívá se na mě nějak úžasně… A tak jsem přemítala a dívala se na tu úžasnou Hanu Zagorovou a na ten potlesk… a napadlo mě, že já prostě musím být slavná. A až budu slavná, tak ten Leoš uvidí a až mě taky budou všichni tleskat, tak on taky a. požádá mě o ruku… No, já se prostě obávám, že k divadlu mě přivedla touha po slávě.
Vystudovala jste DAMU. Co Vám studium přineslo? Myslíte, že byste psala i bez této zkušenosti? Kdo Vás na škole ovlivnil?
Netuším, jestli bych psala bez studia na DAMU. Rozhodně jsem to při vstupu na tuto školu neměla v úmyslu. Vlastně, to mě vůbec nenapadlo. K psaní mě přivedl pan profesor Vostrý. Víte, až v poslední době jsem si uvědomila, že to byl první člověk, který mi řekl, že něco umím. Uslyšela jsem poprvé o sobě něco pěkného a teď je z toho pár her.
Vaším oborem byla dramaturgie, ale poměrně záhy jste se praktické dramaturgii vzdálila a stala se dramatičkou - proč? Myslíte, že byste se do divadla jako dramaturg ještě někdy mohla nebo chtěla vrátit?
Z divadla jsem jako dramaturgyně odešla, protože jsem chtěla žít trochu jinak. V té chvíli. Netušila jsem, že je to navždy. A nebo možná tušila, nevím. Vrátit? Ne, asi ne. Na to jsem příliš nevzdělaná a hloupá... To není skromnost, to tak je. Ve srovnání s dramaturgy , se kterými jsem se setkala… To jsou všechno opravdu chytří lidé, nevím jak to říct… jiná úroveň než já. A taky mají takový dar jednat s lidmi a být s lidmi… a já se většinou lidí bojím.
Které hry a kteří dramatici Vás oslovili na škole? Zajímají Vás stejná témata nyní jako na DAMU?
Myslím, že na DAMU mě oslovila nejvíce antika, zvláště Sofokles a potom Shakespeare. A teď? Teď já už moc divadelní hry nečtu… ale něco vlastně čtu… Claudela…
Kdy jste napsala svou dramatickou prvotinu? Jak k tomu došlo?
Moje prvotina, to byla seminární práce do dramaturgie. Měl to být dialog. Jedna, dvě stránky. Já asi napsala těch stránek víc a pan profesor Vostrý při hodnocení těch několik listů držel v ruce a tak se na mě podíval a řekl: „ Lenko, to je divadelní hra.“
Píšete i pro rozhlas. Co je vám bližší?
Pro rozhlas jsem zatím napsala jenom jednu hru. Chtěla bych více, ale zatím se mi všechny ostatní nápady pohybovaly před očima a ne v uších.
Jak vznikají Vaše hry - píšete okamžitě nebo předtím studujete materiál? Liší se to u různých Vašich her či máte svou "obvyklou metodu"?
Je to u každé hry jiné. Jedinou mou „metodou“ je zoufalství. Do tohoto bodu psaní každé mé hry dojde. Chvíle, kdy si přečtu hotovou verzi a cítím, že to je fůj a že opravdu nevím, co s tím… A kdyby jen to. Já samozřejmě prožívám ten tísnivý pocit, kteří mnozí znají, že jsem naprosto k ničemu… atd. Potom rozhodování se, zda to vzdám, nebo zda to cosi překročím a zkusím to ještě jednou, je tak trochu rozhodováním, zda se odvážím znovu zabojovat o život v sobě, či ne. Ne vždy, když to ještě jednou zkusím, z toho opravdu něco smysluplného je.
Vracíte se ke svým hrám třeba po letech a opravujete, přepisujete, nebo do hotových textů již dále nezasahujete?
Ne, k hrám se později už nevracím.
Účastníte se ráda divadelních zkoušek, dotváříte hru ještě v rámci zkoušení ve spolupráci s režisérem a herci?
Na nějakých zkouškách jsem byla, ale zatím mám pocit, že je to jenom vzájemné trápení. Zkoušení, to jsou tak křehké chvíle… A já jsem vlastně pro většinu herců a režisérů neznámá, cizí… a ještě trochu z jiného prostředí… Myslím, že moje přítomnost na zkouškách ruší. Jednou bych se ale chtěla opravdu účastnit celého zkoušení… K tomu jsou však potřebné vztahy. Vztah s herci, s režisérem.. Naprostá důvěra. Vzájemné bezpečí. A to je práce. A čas… Myslím, že se to nedá naplánovat. Možná někdy nám, nějakým lidem, bude darován kousek společného času při vznikání něčeho. Nevím.
Jak jste spokojená s inscenacemi svých her? Viděla jste i nějaké zahraniční?
Spokojená? Já jsem samozřejmě vždycky nespokojená. Jenomže po chvíli mi většinou dojde, že na počátku toho, co se mi nelíbí, je zase jenom ten můj text… kdyby to bylo skutečně napsané dobře, tak… atd.
Na čem pracujete teď?
Teď. Na zahrádce. Řeším problém, co s dřepčíky. Minulý rok mi sežrali většinu kedluben. A to jsem je vysázela v kombinaci se salátem, to prý pomáhá. A každý třetí den vařila čaj z pelyňku a stříkala je, to prý pomáhá… A dřepčíci je stejně sežrali. Jestli přijdou i tento rok, tak vážně nevím!
Máte nějaké téma, o kterém víte, že byste ho jednou chtěla určitě zpracovat, které Vás láká, ale čekáte, až "dozraje"?
Mám a čekám.
|
|
|
|
Martina Schlegelová, www.dilia.cz, 26. května 2005
|
|