Reflex
NA BIDÝLKU - PARSIFAL S NÁVODEM
|
|
|
Příběh Parsifala, rytíře hledajícího svatý grál čili krůpěje Kristovy krve, patří do okruhu artušovských legend. Nejslavnějším uměleckým zpracováním hrdinovy cesty je k mysticismu tíhnoucí opera Richarda Wagnera, nesoucí rytířovo jméno. Pražské komorní divadlo, které dnes představuje nejdůsledněji experimentální scénu u nás, se do tématu pustilo ve verzi svého šéfa Davida Jařaba, ten výsledný tvar také režíroval.
Situace vytvořená na jevišti Divadla Komedie má mnoho sugestivních a inspirujících momentů, na druhé straně je však nutno podotknout, že bez synopse uveřejněné nejen v programu, ale také vyvěšené ke čtení před vstupem do hlediště by mnohý návštěvník netušil, "která bije". Lze tedy novinku Pražského komorního divadla chápat i jako vzdělávací večírek s pomocí oživlých obrazů. Parsifal v podání Romana Zacha působí jako poněkud neohrabaný a infantilní mladík, který se ke svému velkému údělu dostává jakoby nedopatřením. Celé představení začíná zdlouhavou zkouškou, bude-li magnetofon - snad pro archív strážců svatého grálu - zaznamenávat mluvený text, stále se to nedaří, ale po několika zádrhelech je story "odvinuta". Důležitou úlohu hraje v jevištní prezentaci budova sauny, v níž postavy inscenace na čas mizí (vyfasovaly předtím ručník), z jakési přidané roury pak občas vytéká nejenom vysrážená pára, ale také krev. Inscenaci si nelze představit ani bez nervní hudby Petra Haase, kterou interpretuje představitelka dvou ženských rolí, mezzosopranistka Karolína Berková, dětský sbor Chorus Angelus a dechové kvarteto. Artistnost veškerého dění na jevišti zaujme sugestivní ambaláží, přesto působí trochu chtěně a "vymyšleně". Divadelně nejúčinnější momenty vnáší do celku herectví Jana Novotného, který ztvárňuje dvě role, strážce grálu krále-rybáře Anfortase i poustevníka Trevrizenta. Jeho interpretace Jařabova textu se vyznačuje evokací napětí i tajemství, náhle zde opravdu o něco jde. Přes jistou výstřednost jevištního tvaru mají tyto chvíle šanci zaostřit divákovu soustředěnost. Námětu slouží rozhodně lépe než zcizující přeryv v polovině inscenace, v němž si herci začnou vyčítat, co dělají špatně a jak se jim společné dílo nedaří. Ono se totiž - právě díky tomuto "vtipnému" vstupu i některým obdobným nápadům - opravdu čas od času méně daří interpretovat sofistikovaný příběh.
|
|
|
|
Jan Kerbr, Reflex, 26. května 2005
|
|