Právo
V KOMEDII SE SKÁKALO DO PRÁZDNA
|
|
|
Pražské komorní divadlo představilo sugestivní projekt choreografa Paco Deciny
Praha dlouho postrádala divadlo, které by v jejím samotném centru nekompromisně, a bez ohledu na reakce konzervativní části kritiky, na barikádě ostřelované zastánci komerce třímalo prapor divadelního experimentu. Středeční světová premiéra Salto nel vuoto choreografa Paco Deciny v Divadle Komedie potvrdila, že taková scéna působí na dohled od Václavského náměstí.
Dušan Pařízek již čtvrtou sezónu buduje soubor k pohledání. Kooperace s ústeckým Činoherním studiem i s dalšími příbuznými scénami přinesla v minulých letech některé výrazné i kontroverzní opusy. Patrná je zejména chuť pouštět se na neprobádaná území, někdy i za cenu menší divácké vnímatelnosti. Herecký i tvůrčí tým je nyní v optimální kondici, proto zaráží nejistota, v jaké se soubor nachází. Nikdo totiž neví, budeli moci v Komedii působit také příští sezónu.
Salto nel vuoto - česky Skok do prázdna nebo Skáču do prázdna - je s ohledem na předcházející řádky číslem divácky svrchovaně atraktivním, i když ani o píď neustupuje z vektoru uměleckého směřování Pražského komorního divadla v Divadle Komedie. Jeho hlavním aktérem je francouzský Ital Paco Decina. Z rodné Neapole přesídlil natrvalo do Paříže a proslavila ho zejména choreografie v kreaci Tempi morti.
Nad Vltavou stvořil artefakt, který je špičkou pyramidy jeho tříměsíčního pedagogického a uměleckého působení v Praze. Projekt významně podpořily Francouzsko-česká obchodní komora, Francouzský institut v Praze, Culture 2000 Evropské unie, ministerstvo kultury i další instituce. Po pražské světové premiéře se Salto nel vuoto přemístí do Bratislavy a do Paříže.
Se šesticí tanečníků (Alžběta Májová, Veronika Šimková, Zdenka Svíteková, Tomáš Krivošík, Pierre Nadaud a Michal Záhora) vytvořil Decina hodinovou sugestivní pohybově taneční performanci o hledání přesahů člověka, o jeho prostupování s duchovním světem zasutým uprostřed civilizačních stresů kdesi hluboko v něm.
Po úvodních minimalizačních etudách se osudy tanečníků na scéně začínají prolínat. Pohybově gradují až do vzletných, byť místy i varovně makabrózních obrazů v sugestivním oparu postmoderních hudebních motivů Jana Buriana a Mikoláše Růžičky. Celek je uhrančivý, sugestivní, aplaus nebral konce. Někdy skoro ani neregistrujeme, že lákavou kulisou českého města měst projde umělec světového věhlasu...
|
|
|
|
Jiří P. Kříž, Právo, 9. září 2005
|
|