Týden
DOBŘE USPOŘÁDANÉ ZMATKY
|
|
|
Zmatky chovance Törlesse (Die Verwirrungen des Zöglings Törless, 1906) je románová prvotina rakouského spisovatele Roberta Musila. V šedesátých letech podle ní režisér Volker Schlöndorff natočil zase svou prvotinu, neméně slavný celovečerní snímek Mladý Törless (1966). A do třetice se tentýž příběh stal podkladem historicky prvé účasti českého režiséra na jednom z nejprestižnějších evropských festivalů v Salcburku – na Salzburger Festspiele. Letos zde poprvé 15. srpna předvedl svou jevištní adaptaci Musilovy prózy umělecký šéf pražského Divadla Komedie Dušan David Pařízek. Už samo pozvání – a naštěstí i výsledná realizace – je velkým, v našem denním i odborném tisku bohužel zatím nedoceněným, snad s výjimkou brněnských Literárek ignorovaným úspěchem a oceněním české divadelní kultury. A to úspěchem tentokrát ve skutku světových, nikoli domácích, obvykle kocourkovských souvislostech. Inscenace má i svou berlínskou (3. září Kammerspiele des Deutschen Theaters) a pražskou (14. listopadu, v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka) premiéru, takže příležitostí se k ní vracet bude ještě víc než dost.
Byl jsem v Salcburku hned na prvé repríze (16. srpna) a nabízím zde, zatím jen telegraficky, prvé dojmy. Sál v zadní části kavárny Repupublic mi velmi připomínal pražskou Archu: tentýž konstruktivisticky „chudý“, variabilní prostor s širokým jevištěm a stupňovitým hledištěm, tentýž duch zvědavého hledačství, otevřený experimentu – i s rizikem, že se podnik setká jak se znechucenými odchody bez jediného zatleskání, tak i s nadšeným voláním bravo (oba typy reakcí jsem ve finále salcburského představení kolem sebe zaznamenal, přičemž ten druhý jasně převažoval) .
Pařízkova inscenace experimentem par excelence opravdu je:. Musilovy vysoce stylizované, šroubované věty i situace se totiž divadelní realizaci maximálně vzpouzejí. Na opakovaném pokusu o jevištní přepis jeho psychologicky introvertní a filosofickými úvahami „zatěžkané“ prózy si už v devadesátých letech vylámali zuby například v Ha-divadle. Divadlo, na rozdíl od filmu, má přece jen omezenější arsenál prostředků, jak se nelehkému autorovi dostat pod kůži. Pařízek však vyřešil tento rozpor (totiž rozpor mezi reflexivním, filozofujícím textem a surovým, nadčasovým příběhem o jedné šikaně v odlehlé elitní kadetce v Hranicích na Moravě) velmi šťastně, ba excelentně. A to zejména díky svému scénografovi (Olaf Altmann) - a hereckému obsazení. To už způsobem mluvy navýsost funkčně kombinovalo české (Jiří Černý v roli nešťastné oběti spolužáků, šikanovaného zlodějíčka Basiniho, Gabriela Míčová v roli prostořeké místní prostitutky Boženy) a německé obsazení (Gabor Biedermann a Niklas Kohrt v postavách fašizujících násilníků, „elitních“ studentů Beinerberga a Reitinga; Alexander Khuon v titulní úloze jakoby přihlížejícího, situaci pouze kriticky reflektujícího, ale nakonec stejně vinného intelektuála, oportunního a přizpůsobivého Törlesse). Ojediněle trčící české věty (Božena, Basini), zejména však Basiniho vynucené, školsky recitované věty německé (Ich bin ein Dieb) „hrály“ totiž roli i mimoděk – prostě tím, jak „slouhovsky“ snaživě, křečovitě a strojeně byly vyslovovány. To vše vzbuzovalo až fatální kafkovské asociace, smazávající hranice mezi obětí a vinou. Suverénem inscenace, zarámované možná až příliš dlouhým, čistě „literárním“ rámcem úvodních a závěrečných monologů (Törless) je ovšem i výprava: a to nejen nápaditým použitím stínových filmových projekcí v prostřední, nejsilnější části inscenace, ale i základním jevištním znakem, jenž se jistě stane emblémem projektu. Je jím stylizovaný prchající výstražný panáček, známý po světě z nejrůznějších podchodů, podzemek a klaustrofobních sklepů (divadel nevyjímaje): ten se během představení nepozorovatelně sune zprava doleva, až se – jako symbol naší společné odpovědnosti, jež s tímto světem stále více tolerovaného násilí nechce mít nic společného – vysune z jeviště úplně. Až inscenaci uvidí i dostatečný počet našich diváků,. snad mi dají za pravdu, že k tak výmluvnému symbolu úniku z odpovědnosti za svět není ani u nás co dodat.
|
|
|
|
Vladimír Just, Týden, 12. září 2005
|
|