His Voice
PARSIFAL V DIVADLE KOMEDIE
|
|
|
Na jaře měla v pražském divadle Komedie premiéru hra („hudebně-dramatické inscenace“) Parsifal Davida Jařaba. Představení je pozoruhodné mimo jiné scénickou hudbou skladatele Petra Haase. Scénickou v pravém slova smyslu: hudebníci jsou přítomni na scéně a jejich party mají z velké části podobu zadání, scénáře – svou hudbu tedy skutečně hrají. Mezzosopranistka Karolína Berková (v poslední době jsme ji mohli vidět např. v Národním divadle v Nymanově opeře Man and Boy) je jednou z hlavních postav, její role lavíruje mezi operou a činohrou. V rozhodujícím okamžiku se na jevišti vynoří dětský sbor, ne jako atrakce, ale jako součást děje.
David Jařab vstoupil do širšího povědomí především svým autorským filmem Vaterland (i v tomto případě je autorem hudby P. Haas), respekt si však získává i díky inscenacím vlastních textů v divadle Komedie, jehož je uměleckým vedoucím. Spolupráce s Haasem je dlouhodobá, vzpomeňme např. obdobně koncipované představení Rekonstrukce - Oheň v hlavě (hra je jakýmsi dovětkem ke Canettiho Zaslepeným) – scéně zdedominuje Haasův znějící objekt-socha, který spolu s dvěma trombonisty de facto vytváří další „postavu“ hry, aleaordofon.
Parsifal je Jařabovým převyprávěním původně snad perského mýtu, který se prostřednictvím středověkého spisu Wolframa von Eschenbach stal součástí naší kultury coby legenda o grálu. Známý příběh zde slouží jako mnohovrstevná alegorie nalézání smyslu samotného života, lépe řečeno, jednoho z možných jeho smyslů. Parsifal (Roman Zach), podobně jako celá řada jiných mýtických hrdinů, představuje jakousi prapůvodní „prima materii“, sledujeme jej na cestě od nezralosti přes nalezení svého já až k jeho opětovné ztrátě a tedy „vítězství, korunovaci“. Jařab těží z napětí mezi přiznanou obřadností na jedné straně a nepatetickým, civilním podáním na straně druhé. Díky této poloze „vážně, ale s humorem“, lze Jařabovi věřit, že starý příběh se nás i nadále nějak týká, i když třeba není úplně jasné, jak vlastně.
Hudba Petra Haase se zpravidla pohybuje ve zvukovém světě Nové hudby, ve scénických útvarech využívá občasných odboček k názvům na historickou hudbu (tak např. v závěru Parsifala zní slavnostně ceremoniální, jakoby neobarokní hudba v podání dechového kvarteta, dětského sboru se zpívajícím sbormistrem a sólového mezzosopránu). Pro Haase je charakteristické, že se svými hudebníky zachází, jak již bylo řečeno, v podstatě jako s herci – většinou jim nepředkládá pevně fixované party, svou představu sděluje spíše v podobě návodu, v poskytnutí základního materiálu, v „režijních pokynech“. Tato strategie otevřených struktur umožňuje začlenit hudebníky mezi ostatní aktéry jevištní akce a hudební vstupy modelovat v reálném čase, podle okamžité situace. Haasův přístup je sympatický svou přímočarostí a pragmatickým využíváním postupů, které ač jsou v podstatě standardním vybavením poválečné hudební avantgardy, u nás stále nesou stigma „nedostatečnosti“ autorského vkladu poměřovaného akademickými standardy.
|
|
|
|
Petr Baka, His Voice č. 5/2005
|
|