Lidové noviny
ŽENSKÁ ZÁLEŽITOST V KOMEDII
|
|
|
Fassbinderovo "budoárové drama o ženách a dívkách" Hořké slzy Petry von Kantové, které v Divadle Komedie režíroval David Jařab, znamená pro Vandu Hybnerovou další výraznou příležitost.
Herečka v poslední době vytvořila úspěšnou sérii emočně složitých charakterů a tyto role jí také vynesly řadu ocenění. Nyní svou kolekci doplnila postavou ambiciózní a egoistické módní návrhářky, která se musí citově zničit, aby aspoň v základech pochopila smysl lidských vztahů.
Hořké slzy Petry Kantové Rainer Werner Fassbinder nejprve napsal jako divadelní hru a v roce 1971 ji v poměrně extrémní stylizaci zfilmoval s Margit Carstensenovou a Hannou Schygullou. Hra má celkem jednoduchý děj, místy působí až dojmem skici, kterou tvoří několik uzavřených dramatických celků - obrazů. Postavami hry jsou výlučně ženy, šest hrdinek se v uzavřeném kruhu dost bezútěšně potýká s životní realitou. Sebevědomá a úspěšná Petra po rozvodu odmítá muže a žije se svou asistentkou Marlenou, která se od ní nechává bezostyšně komandovat. Dceru má v internátu a s matkou se stýká spíš ze slušnosti než z potřeby. Petra se posléze seznámí s mladou ženou Karin, která se chce stát modelkou, a bezhlavě se do ní zamiluje. Karin však začne Petru využívat a ta se propadá do zoufalství, z něhož jen stěží nachází východisko.
Režisér David Jařab volí asketické, takřka minimalisticky úsporné pojetí, které pracuje především s psychologií postav a jejich emocemi. Do středu situací, jež oddělují něžně zvonivé tóny cembala, staví titulní hrdinku - její protihráčky krouží kolem ní podle precizně vystavěných obrazců. V této úspornosti a přesnosti tkví výrazová síla inscenace, ale také přináší určitá rizika. Zákonitě dochází k momentům, kdy záměrná absence divadelnosti nefunguje jako stylotvorný prvek, ale inscenaci odvádí do nevzrušivé monotónnosti. Zámlky, pauzy, nakročení, stylizované odchody a příchody, i neslyšný pohyb ušlápnuté Marlen (Dana Poláková), která nepromluví jediné slovo a na tváři má neměnný výraz, se zkrátka občas míjejí účinkem.
S postupujícím dějem ovšem na sebe naštěstí stále více strhává pozornost Vanda Hybnerová, která se pohybuje po hraně absolutní citové hysterie a charakter své postavy vybrušuje do překvapivých fazet. Od počáteční unavené důležitosti se její postoj láme do zlého, jedovatého pohrdání a drsný témbr jejího hlasu se zařezává do živého masa. V závěrečném zhroucení seká nekontrolovaně kolem sebe, ale v obludném, prořvaném výstupu se neztrácí poloha nevratného poranění duše. Hybnerové vrstevnatý výkon zajímavě kontrastuje s tím, co předvádí Ivana Uhlířová jako Karin. Duševní mělkost demonstruje s cynickým nezájmem a vypočítavostí dikcí, která rozčiluje už při vyslovení první slabiky. A do třetice hraje prim Dana Kolářová, která sice na jevišti pobude krátce, ale ovládne situaci s přehledem - s jízlivou ironií, která se posléze mění v rezignaci.
David Jařab i přes některé výhrady dokázal Fassbinderovu sondu o proměnách lidských vztahů v konkrétní společenské situaci 70. let převést do nadčasovější, neméně autentické výpovědi o odcizení, které v jiných valérech pokračuje o tři desítky let později. A to je víc, než si lze přát.
|
|
|
|
Jana Machalická, Lidové noviny, 29. září 2005
|
|