Respekt
ŽENY SE BOUŘÍ V KOMEDII II.
|
|
|
Pražské divadlo uvádí feministické hry Elfriede Jelinekové a Rainera W. Fassbindera
Současná německá a rakouská dramatika zažívá na českých jevištích boom. Do centra zájmu se dostávají ženská témata, na která se zaměřuje pražské Divadlo Komedie. Dvě díla uvedená v poslední době výstižně dokumentují posun ve vnímání ženské otázky. Od loňského prosince hraje Komedie Kláru S. rakouské nobelistky Elfriede Jelinekové, která se značnou autorskou licencí zpracovává osud německé klavíristky Kláry Schumannové. První premiérou nové sezóny se začátkem podzimu stala hra Hořké slzy Petry von Kantové klasika a někdejšího enfant ternible německého poválečného divadla i filmu Rainera Wernera Fassbindera (1946 – 1982).
Záměna rolí
Čeští diváci mohou znát alespoň několik Fassbinderoých filmů. V případě Petry von Kantové se však jedná teprve o jeho druhou českou divadelní premiéru. V této hře uchopuje Fassbinder své typické téma společenské vyděděnosti netypicky. Hlavní hrdinka Petra není outsider, naopak, je to pětatřicetiletá mimořádně úspěšná módní návrhářka. A z toho vlastně vyplývají její problémy. Úspěch se ani dnes ženě moc neodpouští tím méně jí ho může prominout vlastní muž na začátku sedmdesátých let minulého století. Petra odmítá oblíbené „kuchyňské“ triky typu „ať si myslí, že mě ovládá, a přitom budu já skrytě ovládat jeho“, které i my důvěrně známe od našich matek a babiček. Původně s manželem chtěli být šťastní navzájem, ale doba ještě nedozrála pro rovnocenné vztahy. Petra se rozvede a za partnerku si zvolí ženu. Patří ještě ke generaci, kdy jako by neměla jinou možnost než přisvojit si v rámci tradiční společnosti – a to i ve vztahu – dominantní mužskou roli, chtěla-li se realizovat. Nejde ani tak o provokativnost motivu lesbické lásky, ačkoli i to muselo v době vzniku šokovat – výrazem tohoto šoku je reakce Petřiny matky, kterou výborně hraje Danela Kolářová. Jde především o to, kdo bude určovat pravidla vztahu, a vůbec pravidla života, kdo bude pojmenovávat svět a věci v něm. V tom se však i Petra nakonec přepočítá. Ona se totiž ve vztahu stane tou závislou, protože se skutečně a šíleně zamiluje do mladičké Karin, která ji začne sobecky využívat. Když Petra žebrá o lásku, jako by to však byl trest za to, že sama hned zpočátku přinutila Karin hrát roli vydržované „prostitutky“. Dobře ví, že k této roli tradičně uspořádaná společnost ženy nutila, ostatně to sama vpálí do tváře své matce.
Velkou předností inscenace jsou přesné a věrohodné herecké výkony. Petra Vandy Hybnerové zejména, když trpí a opakovaně kvílí: „Marie ne, gin!“ Je zoufalá, a proto zlá na dceru i matku. Petřina asistentka Marlene v podání Dany Polákové je snad nejdepresivnější figurou, jako němá svědkyně všeho dění a v podstatě Petřina služka vyjadřuje naprostou ztrátu identity. Karin Ivany Uhlířově, na začátku rozpačitá, ještě s jistým pelem nevinnosti mládí i cynismem dítěte, které se o sebe v neutěšených rodinných poměrech vždycky muselo postarat samo. Okamžitě rozpozná, že nesmí propást svoji šanci, pokud jde o Petru, která má kontakty i peníze. Další scénu už tráví Karin skoro celou ve společné posteli, s novinami. Málem nechápeme, kdy že se to mezitím mohla stát – díky Petře – modelkou. Na Petru, která žárlí a čím dál víc pije, reaguje Karin milostivě a blahosklonně. Na konci této scény odchází Karin zpátky za svým mužem, když si ještě naposled řekla o peníze a letenku.
Výpověď Kláry S.
Fassbinderova hra, ač jen o deset let starší než Klára S., pojmenovává věci jednodušeji a jednoznačněji a tím je těsněji spjatá s dobou svého vzniku. Nezapomeňme například, že v Německu nebylo ještě před třiceti lety obvyklé, aby vdaná žena vůbec chodila do práce. Proto musel být pří běh slavné ženy, která rezignuje na tradiční ženské role manželky i matky (dceru posílá do internátní školy), provokativní sám o sobě.
Výpověď Kláry S. (1981), i když dramatická forma, postavy i děj jsou vzhledem k pozdější jelinekovské poetice ještě celkem tradiční, je na rozdíl od Petry Kantové paradoxně mnohem bezvýchodnější. Klára se bouří proti ženskému údělu, a současně ho dávno přijala a v duchu otcovského drilu vychovává vlastní dceru. Chtěla skládat, ženě však přísluší nanejvýš role interpretky – pianistky. Podřízenost mužským „géniům“ a současně nutnost obstarat obživu pro rodinu na ní leží jako balvan, kterého se nemůže zbavit. O tvůrčí ani životní úspěšnost rozhodně nejde. Útržkovitá řeč mimoběžných monologů zpřítomňuje u Jelinekové téma jako složitý chumel problémů, jako bludný kruh, z něhož nelze jednoduše vystoupit. Fassbinderovo dílo ještě mohlo být neseno utopickou vírou v možnost jasného uvědomění a pojmenování věcí, z něhož mělo vyplynout i jasné řešení. Ale současně jeho hrdinka ještě částečně se zdarem „parazitovala“ na mužském vymezení světa a vztahů. Ženské figury v díle Elfriede Jelinekové ke své emancipaci také používají modely patriarchální společnosti, ale dovádějí je ad absurdum, aby se ukázalo, že něco je špatně už v základu – a na obou stranách. Jelineková nepřináší žádné pozitivní koncepty.
To u Fassbindera nakonec všechno dobře dopadne: Petra zmoudří, nebo se spíš po útoku na své blízké zklidní, a zase uchopí život do vlastních rukou. Už nepotřebuje utěšit, a tak Matku opět vykáže na příslušné místo, s klidem zvedne i telefon, když Karin konečně zavolá. „Polepšila se‘, což znamená, že si všimne dokonce i tiché pomocnice Marlene a slíbí, že budou skutečně spolupracovat.
|
|
|
|
Zuzana Augustová, Respekt, 31. října 2005
|
|