Lidové noviny
ZÁZRAČNÉ VZKŘÍŠENÍ LAZARA VODIČKY
|
|
|
Divadlo Komedie uvedlo autorský projekt svého uměleckého šéfa Davida Jařaba Vodičkova - Lazarská aneb Příběhy nalezené na ulici.
Název odkazuje k dokumentární podobě látky, zvlášť je-li doplněn o informaci, že Jařab se inspiroval nálezy ze jmenované lokality. Záměrně komická nevěrohodnost „nalezených“ a „pořízených“ dokumentů, vynalézavost a humor, s nímž je sestavena doprovodná výstava k inscenaci, umožňují odlehčit téma, které by možná leckterého tvůrce svádělo ke smrtelně vážnému zpracování. Pět zoufalců z ulice, prožívá běžný den v prostoru, který je živí a v němž se pohybují s jistotou lovců, ovládajících své teritorium. Genius loci je přitom v textu stejně důležitý jako jejich „Nemáš cigáro?“. Šlapka Monika (Gabriela Míčová), zkrachovalý ekonom, nyní metař (Jiří Štrébl), invalida Lazar Vodička (Josef Hrubý) a slepec, bývalý policajt (Martin Finger) - to je vzorek „(ne)mocných tohoto světa“, který čeká na zázrak. Postava, nebo spíš představa, k níž se upnou, je šikovně obsazena neznámým charismatickým hercem (Stanislav Majer) a působí tak opravdu jako odjinud. A zázraky se dějí: díra v chodníku (krvácející rána?) se zacelí, neznámý přináší vymodlené lahváče, zachrání cizí život a obětuje se. Jak říká, nastoupí do tramvaje číslo dvacet čtyři a odjede. Už úvodní, zdánlivě nesmyslné repliky signalizují, že nepůjde o tradičně vyprávěný příběh. Divák místo něj dostane možnost spojovat postupně textové i scénické indicie do skládanky příběhu o jedné události z černé kroniky a setkání se zvláštní bytostí. Mluva těch, které ulice naučila, kde číhá prospěch, a nesrozumitelné opilecké či davové huhlání asociují ruch veřejných prostranství, kde se občas z hlučné masy prodere žádost o dvě koruny nebo útržek dialogu. Na druhé straně autor nechává postavy promlouvat metaforickým jazykem, ve kterém je ulice tělem a bezdomovci jeho boláky, indikujícími nemoc. Nejsilnějším vizuálním prvkem inscenace je podsvícené plátno na pozadí scény, před nímž defilující postavy ztrácejí detaily svého zevnějšku a stávají se polosiluetami, jedněmi z mnohých. Méně už zapůsobí projekce zachycující Vodičkovu ulici z tramvaje. Tyto scény oživuje hlavně čistá kytara Romana Zacha.
Jařabovo zdařilé podobenství nabízí nový pohled na všední situace, odkrývá atmosféru místa jemu více než známého a pro ostatní nově objeveného, vzkříšeného. Tento pohled přitom není prvoplánový ani povrchní, výtečný text mu propůjčuje hloubku a díky nápadité scéně a přirozenému herectví neuvěřitelnou lehkost. Uměleckost Jařabova vyjádření spočívá hlavně ve formě, v divadelním jazyce, díky kterému ctitel surrealismu snese nedobrovolné srovnání s filmovým guru téhož směru - Janem Švankmajerem. Projektem Vodičkova - Lazarská Jařab dokazuje, že umí vyprávět stejně dobře a záživně jako on.
|
|
|
|
Tereza Vinická, Lidové noviny, 7. prosince 2005
|
|