Lidové noviny
EMIGRACE A SVOBODA ČLOVĚKA
|
|
|
Po románu Thomase Bernharda Staří mistři se režisér Dušan D. Pařízek v Divadle Komedie pustil do další inscenace s bratry Rodenovými - nastudoval hru Slawomira Mrožka Emigranti.
Emigranti zřejmě byli pro Pařízka po Bernhardově románu další výzvou v nelehké oblasti převádění textu s minimem dramatických kvalit do jevištní podoby. Dokazuje, že s kvalitní předlohou, mimořádným talentem pro dramaturgické čtení a také s fenomenálními herci může vzniknout víc než zajímavá inscenace.
V prvním plánu Mrožek rozehrává střety dvou odlišných individualit, které k podivnému soužití na čas svedla emigrace. Vzdělaný disident a prostý gastarbeiter přežívají ve vyhnanství (motivovaném v prvém případě politicky a ve druhém ekonomicky) každý po svém, důležité je najít smysl každodenního pachtění a také naději. Rozdílné je pochopitelně neustálé poměřování „tady a tam“ (čili doma) stejně jako chápání úlohy individuální paměti, asimilace v novém prostředí, ovlivněné i (ne)znalostí jazyka a především chápání pojmu svoboda.
Autor přitom ani na chvíli nestraní jednomu ze dvou nabízených pohledů - oba jsou ve své relativnosti správné a legitimní. Nabízí se otázka, proč se takoví dva lidé pro totální nepochopení nerozejdou. I na ni Mrožek - a také Pařízek - odpovídá věrohodně a samozřejmě. Nejde tu o parazitování, jak se v určitém momentu může zdát, naopak o symbiózu, při níž jedna strana poskytuje inspiraci k filozofickým úvahám o podstatě prosté lidské existence a druhá nabízí finanční podporu, ale i příležitost promluvit rodnou řečí. V rozhovorech dvou „cizopasníků ve zdravém organismu“ ale jasně krystalizuje i rovina nadosobní, dějinná, rovina filozofické výpovědi o jedinci ve 20. století. Fenomén emigrace tu odkazuje k rodině děl na stejné téma (u nás reprezentované například Egonem Hostovským) a přitom řeší i obecnější otázky: interpretace dějin, svoboda jako problém politický, jako povznesení se nad přízemní žádostivosti, vzájemná tolerance, skutečný obsah pojmu národ aj.
Dušan Pařízek dobře ví, že nemá-li se takto v textu „zašifrovaná“ dramatičnost v inscenaci ztratit a způsobit nepochopení nebo dokonce nudu v hledišti, musí ji při čtení vystopovat a na jevišti oživit a znovu tvořit především s herci. Bratři Rodenové už se mu při takové práci osvědčili a své souznění a neuvěřitelnou lehkost v hraní potvrdili i tentokrát.
Malá výtka patří jejich místy příliš komornímu projevu, a to jednoduše kvůli nedostatečné hlasitosti. Pařízkova režie je přesná, a proto nepotřebuje velké scénické efekty, dokonce ani ten s čelním nasvícením postav a vzniklými stíny na zadní stěně jevištního prostoru.
Vtipně je vybraná hudba - historická nahrávka německy zpívaných hitů v podání Karla Gotta evokuje doby, kdy středoevropská emigrace zažívala jednu ze svých posledních vln. Jemný klavír z alba Keitha Jarretta jako pozadí dialogů s hlubším obsahem podpoří nepatetické emocionální ladění takových scén a zůstane dlouho jako součást nálady ze zdařilé inscenace.
|
|
|
|
Tereza Vinická, Lidové noviny, 13. ledna 2006
|
|