Divadelní noviny
MYSTERIUM LAZARSKÉ A VODIČKOVY
|
|
|
Členové pražského komorního divadla se nechali inspirovat místem svého působení a společnými silami v čele režisérem Davidem Jařabem vytvořili inscenaci Vodičkova – Lazarská s pod titulem 12345 aneb 4 + 1. Jak dále uvádí program, jde o »příběhy nalezené na ulici«. Číslice pak označují jednotlivé protagonisty s tím, že podle jejich rozdělení by mohli diváci už dopředu očekávat výjimečnost jednoho nich.
Hned při vstupu do sálu se mohou příchozí samostatně vydat po stopách Vodičkovy – Lazarské a pocítit na vlastní kůži doteky dokumentárnosti a humoru zároveň. Různé předměty zde vystavené – například relativně čerstvý hamburger objevený kdesi ve škarpě nebo Lazarova vodička, podle popisku zvláště účinná na území Prahy 1 a 2 – spojují každého jednotlivce v místnosti s danou lokalitou, ať chce nebo nechce. Zmíněny jsou dále historické události související s ulicemi, v hledišti se promítá krátký reportážně laděný videosnímek, v němž zaznívají názory občanů. Režisér se pokusil rozehrát celý prostor. Součástí pouličního dění jsou všichni, diváci i herci. A všichni se následně společně přesouvají na jeviště, kde se odehrají ony »příběhy« několika ztracenců či zoufalců – bloumajících, lelkujících, popíjejících či klábosících.
Důležitým motivem díla je blíže nespecifikovaná tekutina, neustále odkudsi vytékající nebo kapající. Je také tématem promluv či rozhovorů všech zúčastněných. Skoro se zdá, že kapalné skupenství je jedním z hlavních smyslů inscenace – kapalina protéká skoro celým dějem, nikde nezačíná ani nekončí.
Scénář Davida Jařaba je povedenou intertextuální hříčkou. Dokumentární linie se po celou dobu mísí s apokryfní – předobrazem jedné z postav je Ježíš (v textu má číslo pět). Muž se nečekaně objevuje a zase mizí, změní pivo ve vodu, v souvislosti s ním se mluví o zázracích. Nikdo nezná jeho jméno, vlastně je po celou dobu zahalen tajemstvím. Přesto k němu mají všichni vstřícný vztah. Zmíněného pana záhadného velmi přesvědčivě zahrál Stanislav Majer. Zejména ústřední monolog inspirovaný myšlenkou, že »ulice je tělo«, dokázal interpretovat jemně, minimalisticky a s nadhledem.
Osudy zbylých (anti)hrdinů reflektují diváci skrze jejich krátké výpovědi, zmínky, útržkovité dialogy. Dochází zde k typizaci: číslo jedna má slepec, který leccos vidí skrze instinkty (Martin Finger), dvojku nese na svých bedrech původně inženýr ekonomie, jemuž se ale život podle jeho slov trochu »zvrtnul« (Jiří Štrébl), trojka označuje prostitutku Moniku (Gabriela Míčová) a čtyřka žebráka s myticko-komickým jménem Lazar Vodička (Josef »Žluťák« Hrubý). Jejich výkony jsou vyrovnané a svědčí o sehranosti všech čtyř herců, kteří dobře spolupracují zejména v nedialogických situacích.
Scénografie v sobě na velmi malé ploše (publikum se po celou dobu nachází přímo na jevišti) zahrnula několik různých prostředí: staré divadelní sedačky suplují mimo jiné tramvaj, vedle je stolek z bufetu nebo kanál. Na pozadí se nachází bílé, zvláštně nasvícené plátno. Na něj jsou jednak situovány projekce, jednak se před ním pohybují nenasvícení herci, takže vynikají pouze jejich siluety. Tento jednoduchý technický prvek ozvláštňuje plochu a současně posiluje mystický element vyprávění. Velká část představení se odehrává v přítmí, postupem času ale světla přibývá, jako by se ledacos vyjasňovalo také v hlavách postav.
K silným a výrazným momentům patři i hudba Romana Zacha, živě provedená přímo na jevišti. Kytarové předěly a písně dodávají celému dílu atmosféru, někdy působí až hrozivě. Avšak především je jimi inscenace strukturována, takže se diváci mohou lépe orientovat ve složitém ději.
Vodičkovu – Lazarskou lze chápat jako pozoruhodný scénický projekt, který jen potvrzuje, že Divadlo Komedie se – minimálně v dramaturgii – nebojí experimentovat.
|
|
|
|
Kateřina Rathouská, Divadelní novin, 10. ledna 2006
|
|