Týdeník Rozhlas
ZÁZRAKY, ANTIDIVADLO A IKONOKLASTÉ Z KOMEDIE 1
|
|
|
Již několik let krystalizuje v pražském Divadle Komedie nová divadelní poetika. Zvlášť zřetelně vystoupily její rysy v posledních dvou inscenacích nastudovaných zde v závěru uplynulého roku.
Než divák proklouzne zataženou oponou na jeviště Komedie, kde v těsné blízkosti před ním umělecký šéf divadla David Jařab inscenuje svůj text Vodičkova-Lazarská, musí projít hledištěm okolo výstavky pouličních nálezů, jež údajně autora inspirovaly – hamburger, fotografie, útržky papíru... Před prosvíceným plátnem na pozadí jevištní komory se pak pohybuje, posedává a rozpráví pět postav, jež jsou v programu označeny jen číslicemi od jedničky do pětky. Nejdříve je vidíme jako černé siluety. Když se však plátno promění diaprojekcí ve Vodičkovu ulici s jedoucí tramvají, začínáme vnímat jejich osobitější rysy, a spolu s nimi nám také svítá smysl jejich zpočátku nejasných krátkých promluv. Z 1 se stává slepec, který dřív pracoval u policie a jehož Martin Finger představuje jako ostražitého nevěřícího Tomáše, 2 – ztělesněná Jiřím Štréblem – je ekonom, jenž skončil jako metař, 3 (Gabriela Míčová) je pouliční děvka, 4 (Josef Žlufák“ Hrubý) je Lazar Vodička... A jak už napovídá konstelace figur, 5 je neznámý On – ten, který žíznivým dá pít, mrtvému Lazarovi vrací život a bědným sebeúctu, lásku a naději... Stanislav Majer dává svému novodobému Ježíši nesentimentální laskavost, věcnost i jemný humor. A to v souladu s Jařabovou předlohou, v níž je například zázrak v Káni Galilejské se špetkou ironie připomenut proměnou piva ve vodu a městská ulice je pojímána jako bytost s mokvajícími stigmaty, z nichž stále cosi teče. Scénický evangelijní apokryf Vodičkova-Lazarská je postaven na mnohoznačnosti, jež proniká názvem, dialogy, příběhem, pojetím figur i tím, jak jsou herecky podávány. Všechny jmenované inscenační složky jsou prodchnuty výrazovým minimalismem. „Podívaná“ a pestrá divadelní „ikoničnost“ jsou v nich redukovány natolik, že to diváka až dráždí, takřka vše je mu zprvu nejasné. Což ale zároveň oživuje jeho vlastní interpretační aktivitu. Slepec prozírá...
...
|
|
|
|
Bronislav Pražan, 13. února 2006, Týdeník Rozhlas
|
|