Týdeník Rozhlas
ZÁZRAKY, ANTIDIVADLO A IKONOKLASTÉ Z KOMEDIE 2
|
|
|
Již několik let krystalizuje v pražském Divadle Komedie nová divadelní poetika. Zvlášť zřetelně vystoupily její rysy v posledních dvou inscenacích nastudovaných zde v závěru uplynulého roku.
...
O tento „zázrak divadlem“ a „oživení divákovy mysli“ potlačením spektakulárních stránek představení jde nepochybně i režiséru Dušanu Pařízkovi, intendantovi Divadla Komedie. Ještě před premiérou Emigrantů Slawomira Mrožka dokonce v Reflexu zveřejnil cosi jako svůj divadelní manifest, v němž mj. praví:
Omezení zvukových, světelných a dalších vstupů do jevištní reality zdůrazní základní dohodu mezi divadlem a diváky: úmluvu, že před zraky přítomných diváků vytváří herci novou, umělou realitu. Předpokladem toho je ne-režisér, ne-originální antitvůrce, jinými největším nepřítelem divadla je nápad! A vskutku – Emigranti se odehrávají na holém šedočerném jevišti se zašlými zdmi a obnaženou jevištní technikou. Jedinými rekvizitami jsou postel, židle, stůl... Text, ve kterém Mrožek s nadsázkou zachytil svou zkušenost z emigrace, je bratry Rodenovými interpretován velmi civilně, takřka bez exprese. Tím je po tlačena jeho grotesknost a zvýrazněna paraboličnost. Z duelu mezi panem XX (Marian Roden) – dělníkem, kterému jde jen o jídlo, peníze a přežití – a panem AA (Karel Roden), intelektuálem, který bídnou situaci obou neustále reflektuje a partnera nechává na sobě parazitovat, z tohoto duelu se stává modelová komunikační situace, které lze přiřknout vícerý smysl – třeba střetu fyzické a duchovní existence člověka.
Dlužno ovšem říci, že zazněla i kritika odsuzující inscenaci pro její bezbarvý pseudorealismus. Myslím, že v tom tkví jisté nebezpečí „nulového stupně divadelnosti“, o který se tvůrci z Divadla Komedie snaží. Ne každý je ochoten jejich výrazový purismus a záměrnou rezignaci na divadelní podívanou a zábavu akceptovat. I když jejich „antidivadlo“ je sympatickou reakcí na sebestředné dekoratérství, jež si mnozí divadelníci pletou s invenční režií, o životnosti jejich nové divadelní poetiky (v lecčems ostatně připomínající záměry „chudého divadla“ šedesátých let) rozhodne ani ne tak to, zda se jim podaří svrhnout falešné modly, ale především to, jestli ve svém ikonoklasmu nezapomenou, že ke smyslu světa se dobíráme jak rozumem, tak svými nenasytnými smysly.
|
|
|
|
Bronislav Pražan, 13. února 2006, Týdeník Rozhlas
|
|