Mladá fronta dnes
COSI TEMNÉHO HNALO MOJI DUŠI
|
|
|
Pražské Divadlo Komedie, nominované na Cenu Alfréda Radoka, uvádí hru, která přinutí diváka zpytovat svědomí
Když tvůrčí uskupení kolem intendanta Dušana D. Pařízka nastoupilo na podzim 2002 do prostor pražského Divadla Komedie, byla jedním z jeho prvních titulů hra Američana Neila LaButeho (1963) Tvar věcí. Inscenace to byla průměrná, nedalo se z ní usuzovat, jaké bude směřování Pařízkova Pražského komorního divadla, jež v konkurzu získalo "Komedii" na čtyři sezony. LaButeho Tvar věcí, jehož americkou filmovou adaptaci před časem také uvedla Česká televize, je prostoupen tím, čím žijí určité, zejména umělecké a akademické kruhy v USA. Hra o sochařce, která si "tvaruje" mladého muže k obrazu svému, přičemž se vedou úvahy i o vztahu originálu a kopie, reality a jejího obrazu, o moderním umění atd., vyznívala v tuzemském kontextu poněkud odtažitě.
V červnu skončí první Pařízkova čtyřletka, během níž si Divadlo Komedie našlo svoji tvář i své publikum. Momentálně má nezastupitelné místo v kulturní nabídce hlavního města - oprávněně magistrát tomuto kolektivu nedávno přiřkl grant a scénu na další čtyři roky. Ostatně v Cenách Alfréda Radoka, jež jsou udělovány na základě názorů kritiků, je za rok 2005 nominována jak "Komedie" v kategorii divadlo roku, tak Vanda Hybnerová v kategorii ženský herecký výkon za titulní part ve zdejší inscenaci Hořké slzy Petry von Kantové (výsledky "Radoků" budou vyhlášeny 18. března).
Předposlední premiérou první etapy Pražského komorního divadla je další kus Neila LaButeho. Inscenace Bash vznikla koprodukcí pražských divadelníků s Činoherním studiem z Ústí nad Labem, které v "Komedii" pravidelně hostuje; jejich společným dílem už bylo velmi dobré nastudovaní Taboriho drsné hry o holokaustu Kanibalové. Bash ve srovnání s Tvarem věcí dosvědčuje, jakou cestu repertoár i režijní a herecká práce za ta necelá čtyři léta v Divadle Komedie ušly.
Když dolehne osud Slovo "bash" má v angličtině řadu významů.
Není divu, že titul zůstal bez překladu, neboť zvolení pouze jednoho z možných převodů by znamenalo zploštění. Bash, praví slovníky, znamená praštit, udeřit, řezat, rozbít, rozmlátit; znamená také těžkou ránu, tvrdý úder, pumelici, pecku; a je tu i slangová možnost: zábava, psina, jít na věc. Komorní hra, určená pro čtyři herecké party, byla ve Spojených státech poprvé inscenována v červenci 1999 v nekomerčním divadle Douglas Fairbanks v New Yorku. Americký duch látky je i tentokrát patrný nejen v některých poznámkách hrdinů (kupříkladu o ekonomické tvrdosti reaganovských 80. let), nýbrž i v tom, co není explicitně vysloveno, s čím se však LaButeho hrdinové musí konfrontovat. Totiž s americkým hodnotovým systémem, jehož neodmyslitelnou součástí je náboženská víra. Ovšem v Bashi je podíl "neamerické" složky, tudíž i naléhavost a přenositelnost textu zjevně větší než v Tvaru věcí.
Sue, John, Joseph a Brenda, dva muži a dvě ženy, se sejdou a vyprávějí si příběhy, jichž byli aktéry, které v nich vězí, jež jim nedávají spát, protože se při nich dopustili hnusných, zlovolných činů, ano - zločinů, které však zůstaly, alespoň justičně, nepotrestány. Vypravěči-aktéři si pro své chování našli omluvu, etické alibi, vědí, že zhřešili, ale zároveň se cítí jako oběti, jako ti, kteří museli jednat, museli se bránit, vzepřít se. Vždyť přece byli hnáni okolnostmi, byli jako ve svěráku lisováni předsudky, které si nevymysleli, nýbrž do nich byli vpraveni (mínění o homosexuálech coby špinavcích); byli v zaměstnání ždímáni a napínáni ekonomickými tlaky nebo je zaskočilo dramaticky předčasné rodičovství. Neil LaBute se údajně inspiroval antickými mýty, kde úradek bohů naložil na hrdiny břímě osudu, s nímž se museli utkat. Americký dramatik však vystavil této zkoušce obyčejné lidi, průměrné současníky, typy zcela nehrdinské. A nechá je vyprávět - nejprve Sue a Johna, pak Josepha, nakonec Brendu -o tom, jak se zachovali.
Bash je v Divadle Komedie další z inscenací, v níž jsou diváci přítomni na jevišti, kde je rudým závěsem vyčleněn komorní, nyní vysloveně izolovaný prostor. Židle publika v něm vytvářejí neuzavřený kruh, arénu. Ve zbývající, otevřené části kruhu sedí a má nevelký prostor k demonstrování toho, o čem vypráví, herecký kvartet. Scéna je nanejvýš úsporná, kromě židlí jsou pro herce (i diváky, kteří se mohou obsloužit) k dispozici kávovar, kelímky a voda v PET lahvi. Celá sešlost připomíná terapeutické sezení či snad večírek, kde se vedou zatraceně vážné hovory. Postavy se obracejí do publika, ale netahají diváky do akce, jen se řečnicky tážou: Rozumíte mi, že? Dokážete si to představit? To je snad normální, ne?
Jeden dialog a dva monology vedly v hledišti u kohosi, kdo seděl za mnou, k poznámce, že je to "tak pro rozhlas". Jistě, Bash je téměř nehratelný, ale skutečně jen téměř. "Pouze" si nárokuje, jako každý minimalismus, preciznost provedení, absolutní koncentraci - i od diváků.
Přesný zásah
Režisérka Natália Deáková, umělecká šéfka Činoherního studia, našla k textu klíč a správné herce. Úvodní dialog Sue a Johna je zprvu nezávazně vedený - roztomilost, řečičky, legrácky. Mladá herečka Ivana Uhlířová umělecky roste sezonu od sezony a v "Komedii" v uplynulých letech předvedla značný výrazový rejstřík: od titulní chlapecké postavy v adaptaci Olivera Twista přes ženskou z velkoměsta v inscenaci Praha-kořist až po dámu Sue. Tuto konformistku Uhlířová výtečně zplastičťuje svojí svéráznou dikcí, jíž dokáže vyjádřit ambivalenci mezi sebevědomím a nejistotou, odhodláním a strachem, mazaností a naivitou. Michal Kern coby John je v této dvojici tím, kdo víc koná, a jeho chlapecko-manažerský kukuč kontrastuje s popisem krutého aktu, jehož se zúčastnil. Kern, alespoň při premiéře, byl mírně sešněrován nervozitou; jeho pohyby rukou, ale i celkový pobyt na jevišti neměly tu intenzitu jako následující výstup Martina Fingera v roli Josepha. Fingerovo energické a přesné posazení se do postavy panikařícího racionalisty, vybuzeného manažera středního článku řízení v jakési firmě je vrcholem inscenace. Zakončuje ji Vanda Hybnerová, která to má v roli Brendy nejtěžší, neboť model, na němž LaBute figury staví, je už prozrazen a od Brendy se již jen čeká, jak to "tedy měla" ona. Hybnerová jako spolehlivá finišmanka inscenaci dovedla do cíle, udržela její tah, i když to není "její" představení - na rozdíl od některých jiných v "Komedii".
Z Bashe se zde podařilo vytvořit vskutku úder, zásah, který nutí diváka ke konfrontaci s vlastním svědomím, byť se nedopustil něčeho tak ohavného jako hrdinové LaButeovy hry. Co konkrétně provedli, to se tu nepatří prozrazovat.
* Neil LaBute
Narodil se 19. března 1963 v Detroitu. Vyrostl ve Washingtonu. Po střední škole studoval Brigham Young University v Utahu, která je vedena Církví Ježíše Krista svatých posledních dnů (tedy mormonskou církví). Zde získal diplom v oborech divadlo a film; k mormonské církvi LaBute konvertoval.
Postupně se etabloval jako dramatik, filmový scenárista a režisér, uplatnil se i jako producent, rovněž hrál. Je autorem řady divadelních her -Tvar věcí, V pánské společnosti, Sestřička Betty, Trosky, Tak to chodí, Některé holky.
Kromě hry Bash, kterou uvádí Divadlo Komedie (LaBute hru v roce 2001 natočil jako televizní film), se v hlavním městě hraje ještě jedna autorova hra - Trůn milosrdenství; dialog napsaný v roce 2002 ztvárňují v Divadle Ungelt Vilma Cibulková a Miroslav Etzler. Sto třiaosmdesát centimetrů vysoký Neil LaBute je ženatý (manželka Lisa Gore je rodinná terapeutka) a má dceru Lily a syna Spencera.
|
|
|
|
Josef Chuchma, Mladá fronta dnes, 10. března 2006
|
|