Reflex
VDĚK VANDY
|
|
|
"...já například věřím, že člověk musí být pokorný, aby mohl lépe unést to, co pochopil, já cítím pokoru ke své práci, k penězům, které vydělávám, a ke všemu, co je silnější než já...," pronese VANDA HYBNEROVÁ (37) na jevišti jako nejsmutnější módní návrhářka Petra von Kantová, která nebude spasena. A pak mi tu větu ještě napíše na ubrousek, když si čteme rozhovor. Tak je v ní.
Na konci se z hlubin vynoří piano a na něm stojí táta s malou holčičkou, kterou zachránil. Urazilo mě, že v představení zachraňuje holčičky a na mě se vyprdnul, ale hlavně mi ten konec přišel sentimentální a blbej.
Jste ráda, že seriálový televizní boom dovolil vylepšit rodinný rozpočet i vám, dosud hlavně divadelním hercům?
Bývali jsme hrdí. Když nabídli Sašovi reklamu na pepsi-colu za částku, která by i teď byla velká, stáli jsme u telefonu a chechtali se: Jaká pepsi? Teď už se na odmítání nehraje. Člověk si rutinní realismus v televizním seriálu kompenzuje divadlem. Nechci roznášet půllitry nebo uklízet baráky jako někteří kolegové.
David Jařab říká, že máte jako divadelní herečka nakročeno ke hvězdám, vy sama jste jinde v rozhovoru říkala, že se začínáte bát rolí stárnoucích tetek. Mele se to ve vás?
Čím jsem starší, tím víc je mi jedno, jestli role odpovídá věku herce. Na takový ten klasický kánon, že do třiceti hraje herečka naivky a milenky, pak heroiny, pak přijde střední věk a nakonec matky, služky a chůvy, na to režiséři, u nichž zejména v Divadle Komedie hraju, moc nedají. Nebeský udělal v Dlouhé Ibsenovu Divokou kachnu, kde Hedviku, jíž má být šestnáct, hraje o dvě generace starší Jarka Pokorná. Jsem přesvědčena, že dítě bych zahrála lépe teď, než když jsem dítětem byla. To je zkušenost.
Kam se svou zkušeností teď právě míříte?
Teď mám jediný cíl: neoněmět. Za pár dní jdu na operaci s hlasivkami, doktorovi se zaklepe ruka a mám utrum.
Jasně, ten příjemně zastřený hlas je váš trademark ...
...a v dabingu bych přišla o role narkomanek, policistek a nalomených žen ve středním věku. Ne, vážně, mám odpovědnost za projekty ve čtyřech divadlech. Jen kvůli tomu zákroku se měnilo devět představení.
Slyšel jsem, že v divadle pro každou roli používáte jiný parfém.
Je to spíš fetiš, jako s alkoholy, po určitém představení jsem si dávala určitý drink. Tak i ty vůně; člověk se má na co těšit. Ze začátku těch premiér moc nebylo, tak jsem si vždycky koupila novou voňavku, jenže za poslední rok jsem jich měla už šest. To bych se nedoplatila. Teď naposled, protože Hořké slzy Petry Von Kantové v Komedii považuju za dost exkluzívní představení, jsem sbírku alkoholů doplnila o luxusní portské. Ovšem pivo je jistota.
Šest premiér za rok? To je dost.
Jestli se tohle považuje za divadelní vrchol, jako že asi ano, protože hraju i dvacet pět představení do měsíce ve čtyřech divadlech a dostávám veliké role, na nichž je radost pracovat, tak jsem vděčná, ale na druhou stranu mi to zasahuje do rodiny a padám na hubu. Ale když se pak nějaké představení zruší, mám pocit prázdna. Asi jsem si vybudovala závislost.
Cenu Thálie jste loni získala za roli dcery geniálního matematika ve hře Důkaz, která se hraje v Divadle v Řeznické. Spor se v ní vede o to, kdo je autorem stvrzujícího důkazu teorie prvočísel. Zda vy, nebo váš zemřelý otec. Říkala vám ta role něco kromě herecké příležitosti?
Jestli se ptáte na to, zda mám logické, či dokonce technické myšlení, tak opravdu ne. Z matiky jsem propadala. Často chodí do Řeznické studenti z matfyzu, kteří si tu hru našli. Jednou se v úvodní pasáži, kde s Iljou Rackem z hlavy rychle počítáme příklad už z vysoké matiky a dobereme se k výsledku, tak vteřinu po tom se z hlediště ozvalo: "Jo, správně." Dávala jsem to číst Tondovi Kosíkovi, synu Karla Kosíka, který učí matiku a logiku. Prohlásil, že z matematického hlediska je to sračka, že důkaz o prvočísle je nezajímavý. Obdivuju ten svět.
Sešit, v němž je důkaz vypočítán, jsem pochopil jako metaforu ideálu, k němuž se všichni marně vztahujeme.
Pro mě je ten sešit podobenstvím o tom, jak se člověk brání tomu, podobat se svým rodičům, ale jak se jim čím dám víc podobá. Já osobně neznám harmonický vztah dospělých lidí a stárnoucích rodičů. Je tak strašně těžké je akceptovat.
Platí to i pro vaše rodiče?
Máma je veliká osobnost, skvělá malířka, vážím si jí lidsky i umělecky, ale často mi vyčítá, jak jsem k ní tvrdá, jak jí nic nedaruju. Je mi to líto, jenže já vždycky dostanu vztek na ten atavismus, když vidím, jak se jí podobám.
Vaše dětství se muselo odehrávat ve světě fantazie a kouzel. Vždyť máma byla malířka a táta mim.
Myslíte? Ta doba byla strašně kalná, sedmdesátá léta hodně lidí radši prochlastalo, než by je muselo vnímat zjitřenými smysly. Tehdy otce proslavilo představení Harakiri, jak se dneska říká, "kultovní představení", ale ve skutečnosti ho zahrál párkrát a dostal za to padesát korun.
Táta, Boris Hybner, od vaší matky odešel, když jste byla ještě hodně malá...
Když odešel, byla máma stejně stará jako já teď, na vrcholu fyzických a tvůrčích sil. Jenže místo malování musela restaurovat kostely, abychom měly na nájem. A otec slevil z uměleckých ambicí, jezdil se soubory písní a tanců a Pragokoncertem do zahraničí, takže se oproti nám měl velmi dobře. Když mi bylo osmnáct, dal mi červeného walkmana, pozval mě do Slávie na džus a byl jako vždycky zábavný. Ale zase jenom chvilku. A pak jsem ho rok neviděla. Máma to těžce nesla, jelikož musela oddřít existenci okolo a walkmana mi koupit nemohla. A tak jsem ho v rozervaném studu vyhodila.
Je to, že jste herečka, vyvrcholením cesty za tím, přiblížit se mu?
Určitě jsem pantomimu začala dělat i z důvodu dokázat tátovi, že jsem tady! Dcery mívají na otce těsnou vazbu, jenomže on až teď, když má malé děti se svou třetí ženou, je schopen snížit se a vnímat děti jako lidské bytosti. Tehdy to neuměl.
Kdy vás přijal za partnera?
Měl výtečné představení Concerto grosso, v životě jsem neviděla lidi se tak chechtat jako při téhle komedii. Odehrává se to na potápějícím se Titaniku. Na konci se z hlubin vynoří piano a na něm stojí táta s malou holčičkou, kterou zachránil. Urazilo mě, že v představení zachraňuje holčičky a na mě se vyprdnul, ale hlavně mi ten konec přišel sentimentální a blbej. Řekla jsem mu to a změnil ho. Nevím, jestli kvůli mně, ale považovala jsem to za znamení, že mu začalo záležet na tom, co si myslím.
Dělala jste amatérsky pantomimu a studovala fotku na střední grafické škole. K činohernímu herectví jste zjevně soustředěně nesměřovala.
Tužeb bylo dost. Chtěla jsem na FAMU dělat režii nebo kameru, ještě předtím jsem byla zuřivá reportérka, a když jsem si na babiččině pohřbu všimla, jak se v krematoriu zachází s nebožtíky, tajně jsem se tam vracela a nafotila syrovou reportáž o hrobnících svačících vedle nebožtíků, kterým prší do rakví. Byla jsem naivní, ve škole mi okamžitě zabavili filmy. To byly časy. Lovecká vášeň ve mně sice docela neumřela, občas fotím kolegy a lidi, co mě zaujmou, ale už to není ono. Kamarádku, kterou jsem v osmnácti honila nahatou kolem komínů po malostranských střechách, jsem nedávno fotila u nich na chalupě na půdě mezi pavučinama s těhotenským bříškem. Najednou jsme hrozně za dámy a stárneme.
Co tedy nakonec rozhodlo o tom, že půjdete studovat herectví?
Mezi námi, v Národním jsem byla poprvé až na DAMU. Ale silným iniciačním momentem byla Karavana míru a na ní hlavně slavné ruské divadlo Lyceděja se Slávou Poluninem. Už jsem balila kufry, že pojedu do Leningradu do klaunské školy, a neudělala jsem to jenom proto, že jsem se zamilovala do člověka, se kterým jsem se záhy rozešla. Vždycky jsem ve všem slevila, nejsem důsledná.
Pomohlo vám na škole tátovo jméno?
Měla jsem problém se tam dostat, protože maminka se pohybovala mezi chartisty, takže poprvé jsem byla na DAMU odmítnuta z politických důvodů. V prvním ročníku jsem měla na herectví Františka Laurina, v obleku a kravatě nám vysvětloval Stanislavského metodu. Byla jsem zklamaná, nikoho jsme nezajímali, idea byla taková, že kdyby měl někdo z nás k něčemu sklon, třeba být komický nebo tancovat, tak to v něm nerozvíjet. Smyslem bylo spíš naučit nás od všeho něco a udělat z nás dokonalé řemeslníky. Po revoluci jsme se cítili strašně silní a některým kantorům vyjádřili nedůvěru.
Býváte nostalgická?
Ono to moc nejde. Zakládám si na tom, že moje Pepinka ví, kdo to byli komunisti a sametová revoluce, ale když bych jí měla vyprávět, jak jsme měli sedmnáctého listopadu herecké vyučování s Ivanem Rajmontem a já za ním šla a dala mu malou kytičku a svíčku s tím, že potřebujeme jít o hodinu dřív na studentskou demonstraci, připadala bych si jako pitomec. Ji zajímají pohádky o revoluci asi tak, jako když mi babička vyprávěla, jak se za okupace schovávali v krytu. Dojme mě, když se mě zeptá: A mami, když jsi byla malá, byla už televize?
Jediné divadlo, kde jste byla ve stálém angažmá, divadlo Labyrint, nedlouho po revoluci zrušilo soubor. Splnila jste si bobříka nejistoty?
Sametovou revoluci jsem strávila na škole a tehdy jsme vůbec netušili, jak kapitalismus poznamená život herců. Když zrušili Labyrint, čekala jsem druhou dceru, nebylo to lehké. Na druhou stranu, ta situace mě naučila nepřijímat automaticky submisívní roli herce odkázaného na to, jestli mu dá někdo roli. Začala jsem se starat sama o sebe.
Vlastně jste teatrální podnikatelka. Spolu s manželem Sašou Rašilovem jste udělali představení ve vlastní režii.
Když jsme v Divadle v Řeznické chystali Ioneskovy Židle, nebyly ještě žádné seriály, žili jsme fakt jenom z divadla. A jen ty židle nás stály kolem dvaceti tisíc. Scénu jsme ušili sami, rocker Honza Ponocný pracoval zadarmo a stejně nás představení vyšlo na čtyřicet tisíc. Když za představení každý dostaneme tisíc korun, musíme ještě rok a půl reprízovat, aby se nám vrátily náklady.
Je společné představení s manželem v něčem očistné ?
Taky se někdy kousneme, ale každá hádka musí před představením skončit. V napětí by ho nebylo možné odehrát.
Kdo z vás režíruje?
Buď jeden ustoupí, nebo se to vyhrotí tak, že druhého přesvědčí. Kdybyste dělal rozhovor se Sašou, určitě by vám řekl, že všechno režíruju já.
Slyšel jsem, že jste po téhle zkušenosti začala na zkouškách režisérům odmlouvat.
Ne, ne! Jen se ptám! Většinu hádek na zkouškách považuju za pracovní souboj, kdy se člověk chce přesvědčit sám o sobě tím, že zdolává někoho dalšího. Protože každá role je velká nejistota. Některé hry v Komedii jsou dost těžké, zkoušeli jsme Fassbindera, pro mě je to naprosto speciální text, a když máte hrát vášnivý vztah k ženě, čerpat z osobní zkušenosti nelze. Režisér David Jařab je křehký, racionální režisér, surrealista, exkluzívní člověk, jenž nerad vstupuje do konfliktu. Mně konflikt nevadí. Jen se peru za postavu.
Dostáváte příležitosti vesměs na komorních divadelních scénách. Neláká vás jít zařvat si do Národního, zvlášť když tam hraje váš muž?
Vztah k Národnímu divadlu se u mě mění s hereckou zkušeností. Ctím jiné výrazové prostředky než dohrát na třetí galerii "Františku mám tě ráda". Je to mašinérie, obrovský kolos. Saša už ví, co bude hrát v Národním příští rok v listopadu, a já si říkám, co když budeme mít chuť dělat něco jiného a jinde... Pravdou ovšem je, že mít v rodině jeden stálý plat na složenky je nutnost.
Jak vyžije rodina dvou herců?
Všechny mé měsíční honoráře jdou na složenky. Saša v Národním má stálou gáži a je jedno, kolik toho odehraje. Jsme na sobě ekonomicky závislí.
Vzala jste roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě, Saša účinkuje v Rodinných poutech. Museli jste tomu přizpůsobit rytmus rodiny se dvěma dcerami?
Není to tak časově náročné, jak se zdá. Za jeden natáčecí den vytočím scény do čtyř až pěti dílů.
Může pro vás být angažmá v takovém seriálu ještě v něčem profesní výzva?
Baví mě role řemeslníka, co s emocemi pracuje jako s hřebíky. Ráno se v maskérně vidím poprvé v životě s člověkem, se kterým se mám za dvacet minut vášnivě líbat. Osobní invence na place je nulová, nalepí se značky na zem, bere tě tamhleta kamera od pasu nebo v detailu. Je to o potlačení ega, texty se učím, až když ráno nastoupím do maskérny. Nicméně je to pro mě nové a ten zvláštní trénink asertivity uprostřed desítek cizích lidí mě zajímá.
V čem se po sametové revoluci nejvíc změnila vaše profese?
Teď je těžší o diváky bojovat, protože před revolucí bylo divadlo zdrojem informací a emocí, jaké v jiných médiích nebyly. V televizi byly vrcholem emoce Dietlovy seriály, do Polské kultury jsme chodili kupovat jazz, nesmělo se cestovat a člověk hledal svět v něčem živočišném. Už jenom to, že se lidi sešli ve větším množství, působilo konspiračně. Když jsme v Branickém divadle hráli pantomimu, přišlo tři sta lidí, narváno k prasknutí, a přitom jsme žádné politické narážky nedělali. Teď se v divadlech hrozně přemýšlí, stavějí se dramaturgické plány a hledá se, ale já si stejně myslím, že ten konzum a příval mrtvé kultury z televizí jsou tak obrovské, že divadlo může zaujmout zase jedině tím, že si na nás mohou diváci sáhnout.
Nezdá se vám, že je hercům v tomto státě přisuzována větší váha, než jakou ve skutečnosti mají? Projevuje se to i tím, že se v rozhovorech vyjadřují prakticky ke všemu.
Často nejde o víc než o zneužívání mediálního postavení lidí, kteří lezou lidem každodenně do domácností a stávají se veřejným majetkem. Lidé na ulici na nás pokřikují jmény postav ze seriálu, vnímají nás jako něco neživého. Na druhou stranu se skoro každý zajímá o soukromí herců, sbírá o nich drby a hodnotí je podle jejich osobních životů. Ale to, že se někdo s někým rozchází nebo chlastá, nemá přece vliv na jeho talent.
V souvislosti se zveřejněnými seznamy spolupracovníků StB mi došlo, že nejzranitelnější jsou na nich herci s profláklou tváří.
Když jsem se třeba teď dozvěděla, že Jan Kanyza taky, byl to šok, jezdili s tátou ven. Musel mít ze života peklo, byl potrestaný dávno před tím, než to vyšlo najevo. A závěr? Veřejnost ukáže na jednoho chudáka -a co? V rádiu se snažil něco vysvětlovat. Vypnula jsem to. Co má říct? Že měl strach? Tak to je jasné. Moje matka chodila na výslechy a mě ze střední školy odváděli na výslechy kvůli máminým kamarádům, kteří množili letáky. Vím, co je strach.
Máte pro něj tudíž větší pochopení?
Je mi těch lidí líto. Na druhou stranu ale mou matku oslovili taky a byla tak silná, že spolupráci odmítla i za cenu toho, že jsme ani jedna neměla pas, v restaurátorské branži dostávala práci dvě stě kilometrů od Prahy, přestože měla dítě, a měly jsme permanentně napíchnutý telefon. Vyrůstala jsem mezi lidmi, kteří zůstali pevní, ale společnosti je to putna. Tak co? Máma je čistá, má mizivý důchod, který jí nestačí, nemá ani na barvy. Tak k čemu to ve výsledku bylo? Má zničený život a čisté svědomí, kolem svou generaci, lidi, co práskali a mají se fajn.
A vy? Máte se fajn?
Herectví je odkázané na poptávku. To kolikrát rve vnitřnosti. V tom nejsem typický herec, zajímají mě i jiné věci. Děti rostou a já bych chtěla cestovat. Nejsem nikde ve stálém angažmá. Už nemám pocit, že by se beze mě zbořilo divadlo.
Přesto, když o divadle mluvíte, cítím velikou pokoru.
S přibývající zkušeností vnímám, že herectví je podřadné povolání, které se díky bulvárnímu tisku povyšuje na pozici něčeho exkluzívního. Možná byste se divil, kdybyste přišel do divadelní šatny a viděl tam ty zhroucené trosky, které odkudsi přijíždějí a vzápětí zase odjíždějí na natáčení. Dřív bývali herci pohřbíváni za hřbitovní zdí a já skutečně vnímám jako velký dar, že mohu za takové povolání získat ještě nějakou obživu, navíc v hlavním městě. Jsem vděčná. Každý rok ze škol vyjde dalších osmdesát hereček. Nevím, jestli je dnešní herec zranitelný, ale rozhodně musí být pružný, protože pokud bude trvat na ideálech, bohužel se neuživí. Například já ztratila předsudky. Nemám vztah k Německu, nemám ráda dokonalé muškáty v oknech, a když jedeme do Francie, snažím se Německo přefrčet co nejrychleji. A vidíte, hraju v Divadle Komedie, postaveném na německé dramatice. Poznávám, že Jelineková, Schwab, Fassbinder jsou šílení, a nakonec mě to šílenství baví. Pořád řešíme strachy, jestli dostane divadlo dotaci, ale když se povede představení, ze kterého mají lidi zážitek, to je něco.
V programu k Židlím píše Ionesco o absolutním, vševysvětlujícím snu? Věříte v něj?
Když jste se mě ptal na to psaní, tak máme se Sašou léta rozpracovanou hru, která se jmenuje Maminka s tatínkem k moři dojedou. Má podobný syžet jako Židle, které pro nás nejsou představením, ale nealternovatelnou součástí bytí. Naše hra bude o splněném snu, z něhož se - možná bohužel, možná bohudík - nedokážete radovat v tu chvíli, ale až když si po čase vzpomenete, jak to bylo krásné. To, co je teď, nikdy nechytíte, vždycky je jenom předtím a potom. I tahle prchavost, magie neopakovatelného okamžiku, kterou si v sobě odnášíte, ta se mi na divadle líbí.
Míváte herecké sny?
Ty jsou klasické: že se octnu v cizí hře, ale dneska to sen nebyl a já fakt myslela, že mám hrát večer v Dejvicích Sendviče reality a až v sobotu Love story, a ono je to opačně. Kdybych tam teď náhodou nevolala, asi by mě to vykolejilo. Od rána se na představení podvědomě chystám, ladím se na tu hru. U kolegů to však pravidlo není. Každý to má jinak -někdo až podle kostýmu v šatně pozná, co bude ten večer hrát. Tomu nerozumím. Pryč jsou asi časy klidu a pomalých osobních rituálů, když jsem v Realistickém divadle jako mladý kandrdas omámeně sledovala Jorgu Kotrbovou a její nádherný rituál líčení.
V čem spočíval?
Byla to součást soustředění na představení. Věděla, jak vystínovat plošky na kůži, když pomocí hnědých valérů tvořila na obličeji obraz. Jako vyvrcholení celého aktu si obličej zahalila jemným, zlatohnědým šálem, aby si přes hlavu mohla nerušeně přetáhnout kostým.
To zní jako nějaký vášnivý obřad.
Když jeden z našich Hamletů řekne v rozhovoru pro noviny, že se před představením musí soustředit a nabrat energii, zní to trochu nablble. Lidi si řeknou: vždyť je herec, hrál to stokrát, co má nabírat? A teď poslouchejte. Když tu ve Staváku hrálo slavné japonské divadlo, tátovi bylo dovoleno zúčastnit se části obřadu před představením. Představte si, táta, který skoro půl století hraje divadlo, mohl vkleče a z boku sledovat, jak na sebe Mistr nanáší masku, kostým a začíná tvořit postavu. Jeho tvář mohl sledovat pouze v zrcadle. Není to nic nového. Japonci si herce, který je výjimečný, váží víc než obrazu nebo architektury, protože ta je trvalá, zatímco on je smrtelný a dostal na několik let dar, kdy dokáže oblažit svým talentem. Je to, jako bychom se rozhodli, že Werich by v danou chvíli dostal stejné pocty jako Karlův most. Vám by to vadilo? Mně ne.
***
VANDA HYBNEROVÁ je dcerou mima Borise Hybnera a malířky Jany Kremanové. Začínala jako amatérský mim, jako pouliční klaun byla k vidění v Praze i Paříži. První činoherní roli dostala v Hodině mezi psem a vlkem v Divadle v Řeznické. Od té doby prošla mnoha pražskýmu divadly, v angažmá byla pouze v Labyrintu. Za roli Catherine v inscenaci hry Davida Auburna Důkaz byla v roce 2004 nominována na Cenu Alfreda Radoka a získala Cenu Thálie. Ve filmu byla k vidění například ve filmu Divoké včely. Je vdaná za herce Sašu Rašilova, se kterým má dcery Pepinu (1994) a Toničku (1997).
|
|
|
|
Milan Tesař, Reflex, 2. února 2006
|
|